Významní zednáři

Svobodné zednářství má v českých zemích dlouhou a pestrou historii, která sahá až do osvícenského období 18. století. Právě tehdy vznikaly první lóže, které sdružovaly učence, šlechtice, lékaře, umělce a později i politiky, pro něž byla důležitá svoboda myšlení, rozvoj vzdělanosti a osobní odpovědnost. Přestože zednářství vždy pracovalo v určité míře diskrétně, jeho vliv na kulturu, vědu a společenský život byl nepřehlédnutelný. Mezi členy lóží se objevovali lidé, kteří významně formovali podobu české identity, moderního školství, státnosti i umění.

Tato stránka představuje výběr nejvýznamnějších osobností spojených se zednářstvím na našem území. Jde o muže, kteří svými životy a dílem ovlivnili vývoj české společnosti a zároveň byli součástí mezinárodní komunity usilující o lidský rozvoj, etiku a přátelství přes hranice států i náboženství. Zednářství pro ně nebylo jen společenským klubem, ale prostorem, kde se diskutovaly hodnoty, které formovaly jejich práci i charakter. Díky tomu představují unikátní spojení veřejného působení a duchovního, intelektuálního růstu, který měl dopad daleko za hranice lóží.

1890 – 1952

Bohuslav Albert

1908 – 1973

Karel Ančerl

11. dubna 1908  Tučapy – 3. července 1973 Toronto
Karel Ančerl se narodil v Tučapech u Soběslavi. Učil se na housle a už v jedenácti letech hrál v místním orchestru. Na gymnáziu v Praze k houslím přidal klavír. Pak, proti vůli rodičů, gymnázium opustil a přešel na konzervatoř, kde studoval dirigování a skladbu. Co mu ale možná dalo nejvíc, bylo pravidelné docházení na zkoušky České filharmonie, kde pozorně sledoval práci Václava Talicha a dalších vynikajících dirigentů. Sám poprvé vystoupil na dirigentský stupínek 24. června 1930. Jako absolventské vystoupení provedl vlastní symfonietu a upsal se taktovce na celý život.
V Osvětimi Karel Ančerl ztratil celou rodinu. Sám vyvázl jen zázrakem. Vyrovnat se s bolestí mu pomohla hudba. Po válce se stal kapelníkem Osvobozeného divadla a vedl Symfonický orchestr Československého rozhlasu. V roce 1950 byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie. Uvedl ji do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Japonska, Indie, do Spojených států a Kanady. Koncertoval s ní v řadě evropských zemí. Jeho zásluhou se zařadila do úzké špičky světových orchestrů. Absolvoval s Českou filharmonií neuvěřitelných 766 koncertů. Naposledy vedl svůj orchestr na Pražském jaru v roce 1969.
Srpnové události roku 1968 Karla Ančerla přivedly k rozhodnutí Československo opustit.
Karel Ančerl zůstal v Torontu. Česká filharmonie utrpěla velkou ztrátu, Toronto získalo vynikajícího šéfdirigenta symfonického orchestru. Ze života ve svobodné zemi se Karel Ančerl bohužel dlouho netěšil. 3. července 1973 zemřel.
Zdroj: www.ceskatelevize.cz/lide/karel-ancerl

1926 –

Čestmír Barta

Lóže: Dílo (Praha)

1865 – 1942

Alfred Baštýř

1744 – 1812

Antonio Belcredi

1884 – 1948

Edvard Beneš

Edvard Beneš (původním jménem Eduard; 28. května 1884 Kožlany– 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje a exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.
Po boku Tomáše Garrigue Masaryka a Milana Rastislava Štefánika byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu komunistickou stranou.

1872 – 1941

František Bílek

Grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr. Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce (1872) cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931–1937).

1876-1942

Heřman Bondy

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
„Bratrství mi znamená také býti bratrem svých zaměstnanců a udržovat dobrý poměr k úřednictvu a dělnictvu, v dnešní době pak přinášet i těžké finanční oběti, abych svým zaměstnancům poskytl možnost pracovat“. Toto krédo provázelo bratra Heřmana Bondyho zednářským životem až do osudného dne 11. srpna 1942, kdy ve věku 65 let odešel v koncentračním táboře Svatobořice na Věčný východ.
2. světová válka připravila stejný osud většině jeho rodinných příbuzných, kteří byli jako židé zavražděni v různých táborech zřízených Třetí říší.
Heřman Bondy byl významnou součástí celé generace židovských textilních podnikatelů, kteří utvářeli charakter tohoto průmyslového odvětví koncem 19 a počátkem 20. století.
Bratr Heřman Bondy, továrník v Malé Skalici u České Skalice, se narodil se 20. prosince 1876. V roce 1895 vstoupil do podniku svého otce Jakuba Bondyho (mechanické tkalcovny) v Malé Skalici a v roce 1908 již jako společník založil přádelnu na bavlnu v Jaroměři. Heřman se roku 1908 oženil s Ellou Kafkovou, narodily se jim dvě děti, Bedřich a Věra.
Stejně jako jiné textilní továrny, také továrny Heřmana Bondyho po vzniku Československa stagnovaly a k oživení došlo až v letech 1925-1929. V roce 1927 bylo v továrnách v provozu 420 mechanických stavů a bylo zde zaměstnáno 300 dělníků. Heřman Bondy vyráběl pestrobarevné zboží bavlněné i lněné, které vyvážel do řady evropských států, do Afriky a Asie.
V době velké hospodářské krize se situace opět změnila. Jen pro zajímavost, mezi lety 1930-1933 zaznamenala firma rapidní snížení čistého zisku až na pouhých 5 124 Kč v roce 1931 a v dalších letech krize vykazovala již jen ztráty. Od roku 1936 se však firmě podařilo získat zakázky, vykázala zisk 287 370 Kč a bylo úspěchem, že i v dalších letech se podařilo zisk udržet, byť nedosahoval takové výše. Továrny Heřmana Bondyho, i pro jeho zednářské postoje překonaly důsledky krize. Rok 1938 byl bohužel posledním rokem, kdy Heřman Bondy vedl své továrny. Podle Norimberských zákonů se nesměli židé ve Velkoněmecké říši, tedy ani v Protektorátu Čechy a Morava, zabývat obchodem.
15. březen 1939 přinesl do života židovských továrníků definitivu v podobě odstoupení z vedení a uvalení nucené správy. Továrny Heřmana Bondyho poté arizoval německý občan Eduard Schreiber z Vrchlabí.
Ve svém zednářském životě následoval svého otce, Jakuba Bondýho, který byl od roku 1881 ve svazu zednářů jako člen Lóže Humanitas ve Vídni. Do Řádu se přihlásil jeho prostřednictvím a díky podpoře svých přátel, bratra J. Becka z Mladé Boleslavi a bratra Gründmanna z Vídně. Byl přijat dne 19. ledna 1908 v Bratislavě do vídeňské Lóži Humanitas. Nicméně pro vzdálenost svého bydliště v České Skalici mohl navštěvovat práce své Lóže ve Vídni jen velmi málo a dosáhl jen stupně učňovského. V roce 1919 se dověděl, že v Praze byla založena Lóže J. A. Komenský a byl přijat v roce 1920. Dne 27. dubna 1926 pak došlo k jeho povýšení do stupně mistrovského. Bratr Heřman Bondy byl moderním zednářem a rád navštěvoval různé lóže v Budapešti, Vídni, Berlíně, Stockholmu a jinde, až do vypuknutí 2. světové války a implementace Norimberských zákonů, které předznamenaly jeho předčasný odchod.
Své myšlenky však dokázal předat svým dětem, válku přežili a jejich cesty vedly přes Velkou Británii do Kanady a USA.
David Ř.
</div>

1897 – 1957

Jindřich Brichta

1876–1927

Jindřich Čapek

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
Pražan rodem (narodil se 15. října 1876), srostl Jindřich Čapek s Prahou a jejím výtvarným bohatstvím navždy. Ačkoliv v sobě cítil sklon k technickému studiu, po vzoru otce nastoupil uměleckou dráhu jako sochař. Vstoupil na umělecko-průmyslovou školu a později na akademii umění k Myslbekovi. Zde si všímal především oborů dekorativního a architektonického a nezapomínal ani na obor užité chemie, jakožto na přípravu pro konzervaci stavebních hmot, v níž pak tolik vynikl a získal si opravdové proslulosti.
V roce 1902 se Čapek šťastně oženil s vnučkou Bedřicha Smetany.
Když začala první světová válka, musel ihned nastoupit jako záložní důstojník k praporu domobrany kamsi do Bukoviny na ruské hranice. Po nervovém otřesu v listopadu 1914 byl převezen do nemocnice ve Vídni a poté do sanatoria ve Veleslavíně. Byl zproštěn vojny. To mu umožnilo se zapojit do odbojové činnosti Maffie. Byl opravdový, rozvážný a statečný, klidný i tam, kde jiní bývali znepokojeni. To ho činilo obzvláště schopným pro činy osobně krajně nebezpečné, jež mu byly v Mafii svěřovány. Ke konci války byl pak pověřen, aby organizoval domácí vojenské síly. Jako odborník konzervátor si získal přístup do Pražského hradu. V říjnu 1918 provedl jménem Národního výboru zábor pražského Hradu a připravoval jej s arch. Hilbertem pro příštího prezidenta republiky a některá ministerstva. Se svým příbuzným založil podnikatelskou firmu a rozvinul konzervátorskou činnost.
Zemřel po dlouhé těžké nemoci 21. července 1927.
Jindřich Čapek byl jedním ze zakladatelů Lóže Národ. Zednářství poskytoval své umělecké schopnosti a pokud byl zdráv i všechen svůj volný čas. Podílel se na výzdobě dílny, pořídil lóžový odznak Národa.
</div>

1887 – 1945

Josef Čapek

1890 – 1938

Karel Čapek

1897 – 1984

Josef Charvát

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 v Praze. V roce 1923 promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (UK). Působil na II. interní klinice UK, zde se také habilitoval a stal profesorem. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. V roce 1945 založil III. interní kliniku UK, jejímž přednostou byl do roku 1970. Nebylo náhodou, že byl po celou dobu systematicky hlídán jedním lékařem, spolupracovníkem StB. Do paměti pražských občanů se nesmazatelně zapsal projevem z balkónu filozofické fakulty 24. ledna 1969, v předvečer pohřbu Jana Palacha.
Vědecké práce Josefa Charváta zasahují do všech oborů vnitřního lékařství. Byl především zakladatelem české endokrinologie a autorem původní koncepce o vztazích mezi hormony a centrální nervovou soustavou. Při studiu štítné žlázy poznal, že Československo je zamořeno strumou a endemickou degenerací. Už ve druhé polovině 30. let proto vypracoval podrobný plán průzkumu celého území státu a navrhl také účinný postup sanace. Po II. světové válce tento plán realizovali jeho žáci, především Karel Šilink.
Po roce 1945 jako první v Československu propagoval lékařskou kybernetiku a byl stoupencem moderní genetiky. Velkou pozornost věnoval rozhodovacím procesům ve vnitřním lékařství, imunologii, vlivu zevního prostředí na zdraví a nemoc člověka a stresu jako biologickému a společenskému jevu. Josef Charvát zemřel 31. ledna 1984 v Praze.
Byl nejen velkou osobností vědeckou, ale svým charakterem, svými etickými postoji, svým humanizmem, svým rozhledem a svými názory i velkým člověkem. Do Lóže Národ ho přivedl Ladislav Syllaba, patřil k velice aktivním členům.
</div>

1886 – 1963

Ugo Dadone

Lóže: Národ (Praha)

Založení Lóže Národ před 100 lety by se neobešlo bez aktivního hybatele v pozadí dění, který se ovšem nikdy nestal jejím řádným členem. Z historických pramenů se o něm můžeme dočíst ledacos – politik, diplomat, novinář, literát. A také svobodný zednář skotského ritu. Jmenoval se Ugo Dadone. On přinesl Světlo Lóži Národ, on byl velkým přítelem a zednářským patronem našich bratrů zakladatelů. Byl to ovšem také dobrodruh a politicky kontroverzní postava. Ostatně, co v politice 20. století nelze z dnešního pohledu označit za kontroverzní?
&nbsp;
Ugo Dadone se narodil v malém městečku Agropoli u Neapole v 3. června 1886. Jeho otec Andrea byl železničním inženýrem a pracoval na výstavbě tehdy budované tratě spojující severní a jižní Itálii. Jeho matkou pak byla Ernesta rozená De Benedetti. Ugovi se v mládí dostalo vzdělání v kasickém lyceu, byť ne úplně zakončeného. Do Řádu svobodných zednářů vstoupil podle svých slov v roce 1908, tedy ve svých dvaadvaceti letech. V té době již dva roky pracoval jako novinář začínající s lokální žurnalistikou. Kolem roku 1911 se začal přátelsky stýkat s Gabrielem d’Annunzio, velmi módním italským spisovatelem, který byl tehdy prakticky jediný soudobý italský literát proslavený také mimo Itálii. Krátce před tím se seznámil se svou životní láskou, o rok starší Markétou Kašparovou, která byla jedenáctým z dvanácti dětí bohatého českého průmyslníka z Pardubic. Ugo a Markéta se poznali v Benátkách, kam jezdily sestry Kašparovy na letní pobyt do Porto Rose. Jejich matka již nebyla tehdy na světě a starší sestry doprovázely sestry mladší. Byla to prý láska colpo di fulmine (úderem blesku), tedy na první pohled. Ještě téhož roku se v Praze konala jejich svatba. Mezi Prahou a Itálií pak manželé Dadonovi žili mnoho následných let.
Do rodné Itálie se Ugo Dadone vrátil těsně před vypuknutím první světové války v roce 1914 a odstartoval svou skutečnou novinářskou kariéru. Pod vlivem názorů svého někdejšího přítele d’Anuzzia, který byl velkým propagátorem zapojení Itálie do válečných operací, začal spolupracovat s Robertem Farinaccim, jedním z hlavních propagátorů italského intervencionalismu a pozdějším prominentem italského fašistického režimu. Aktivně spolupracuje i s bratry Arnaldem a Benitem Mussoliniovými na projektu fašistických novin Il Popolo d’Italia. Jak po letech přiznal, vztahy mezi nimi byly srdečné. Dadone sám ovšem tvrdil, že byly také vždy poněkud poznamenané jeho kritickým úhlem pohledu, který byl později zodpovědný za mnohá nepřátelství, které měl uvnitř fašistické smetánky.

1893 – 1942

František Durďák

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1887 – 1956

Jan Dvořáček

Lóže: Národ (Praha)

Národohospodář Jan Dvořáček nám může sloužit jako příklad muže, který se snažil vždy držet prst na tepu doby. Jeho přínos k etablování československého zahraničního obchodu byl mimořádný, a to v různých dobách. Jeho zednářská aktivita je spojena především s „podnikatelskou“ lóží Dílo. Dvořáčkův o šest let mladší bratr Josef (1893–1948), významný brněnský pedagog a spoluzakladatel brněnského vysokého pedagogického školství a školní inspektor, ruský legionář, byl zas trvale spojen se zednářstvím v moravské metropoli.
Jan Dvořáček se narodil 12. listopadu 1887 v Letovicích na Blanensku, do Prahy odešel studovat techniku, strojní inženýrství, ale zaměřil se již tehdy i na národní hospodářství. Po absolutoriu pracoval v průmyslové praxi, výrazné je jeho působení ve Zbrojovce Brno, odkud dodával informace pro domácí odboj za první světové války. Jako radikálně naladěný mladočech měl blízko především k Františku Sísovi, který jej získal nejprve pro mladočeskou rezistenci jako informátora. Spolupracoval na situačních zprávách, které byly posílány Vladimíru Sísovi do Sofie. Je možné, že se se sourozenci Sísovými znal již z doby brněnského mládí. Z Brna Dvořáček narukoval do Puly jako námořní inženýr. Na podzim roku 1915 byl přeložen do velké muniční továrny v Dolním Rakousku, odkud dodával Maffii zprávy, vypracovával i zprávy o zbrojní výrobě v celém Předlitavsku. Později koncipoval také zpravodajský materiál o poměrech na frontě a do Paříže, jako sídlu zahraničního odboje, informoval mj. o výrobě bojových plynů a přípravě plynové války.
S příchodem Aloise Rašína a Františka Síse do vrcholných pozic v mladočeské straně se Dvořáček stal členem jejího výkonného výboru, dále pak pokračoval i v rámci národní demokracie, za níž byl v letech 1925–1926 poslancem a ministrem. Patřil ve straně k ryzím pragmatikům. Právě spolupráce se Sísem a činnost v odboji jej přivedly do první garnitury svobodných zednářů, do lóže Národ, profesní zakotvení pak jej nasměrovalo, stejně jako Rašína, dále do lóže Dílo.
První republika mu otevřela nové možnosti. Kariéru v centrálních státních institucích začal jako odborový přednosta Kontrolního a kompenzačního úřadu pro mezinárodní obchod při ministerstvu obchodu, odkud roku 1920 přešel do Úřadu pro zahraniční obchod, kde vedl slovanské oddělení zaměřené na hospodářské vztahy s východní Evropou. Po dvou letech přešel na ministerstvo zahraničních věcí, kde vedl národohospodářskou sekci a zastával funkci zplnomocněného ministra pro sjednávání obchodních smluv. V druhé Švehlově vládě zastával post ministra obchodu a živností. Dvořáček byl skutečně klíčovou osobností mnoha mezinárodních jednání, kde často přímo po boku Edvarda Beneše zastupoval československé zájmy, ať již v Rapallu (Janovská konference), ve Společnosti národů nebo při jednáních s Rakouskem, Maďarskem, Polskem či státy Malé dohody nebo osobně s Mussolinim. Ekonomické diplomacii se Dvořáček věnoval i teoreticky a publikačně (Československo a jeho obchodně-politické problémy, Praha, 1932; Obchodní smlouvy mezistátní, I–III, Praha, 1923).
Na podzim roku 1926 nastala v jeho životě zásadní změna. Z politiky a veřejného sektoru odešel do privátní sféry, přijal nabídku Živnobanky a stal se ředitelem jejího průmyslového oddělení. Spolu s Jaroslavem Preissem se však stále snažil zlepšit postavení národně demokratické strany, která trvale slábla. Ve 30. letech příslušel k okruhu časopisu Demokratický střed. S rodinou zakotvil v Bubenči, na dnešním Puškinově (tehdy Uralském) náměstí, v okolí bydlela a společensky se stýkala celá řada osobností bankovního světa a také zednářského světa.
V roce 1938, když se Jaroslav Preiss ve změněných poměrech vzdal přímého vedení Živnobanky, jej Jan Dvořáček v čele tohoto finančního kolosu nahradil a ve funkci vrchního ředitele vydržel až do konce druhé světové války.
Jeho kariéru kupodivu nezastavily ani poválečné změny ani Únor 1948. K novému režimu byl Dvořáček loajální, stal se propagátorem nových ekonomických vztahů mezi Československem a Sovětským svazem a výrazně se angažoval ve Svazu československo-sovětského přátelství. Téměř symbolicky zemřel na služební cestě ve vlaku mezi Moskvou a Kyjevem 22. července 1956.
Jana Čechurová 
(článek původně zveřejněn v časopisu Svobodný zednář)

1882 –1960

Viktor Dvorský

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
Viktor Dvorský se narodil 22. září 1882 v Praze. V roce 1905 složil doktorát na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (UK) v Praze. Později ho zlákalo studium geografie a v roce 1907 dokončil studia na Filozofické fakultě UK dizertační prací Ekonomicko-geografická studie z Černé Hory. Pokračoval ročním studiem na univerzitě v Berlíně a poté nastoupil jako asistent do Geografického ústavu UK. Na právech nabyté znalosti národohospodářské problematiky uplatnil i v novém oboru, jako první se začal systematicky věnovat sociální, sídelní a hospodářské geografii. V roce 1910 se habilitoval na Filozofické fakultě UK v oboru geografie se zvláštním zřetelem k zeměpisu člověka a v roce 1912 habilitoval jako docent hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole technické v Praze.
Po vypuknutí války a několika neúspěšných pokusech o emigraci z Rakousko-Uherska se vrátil do Prahy, kde se stal členem sdružení Národ a navázal kontakt s domácím odbojem. Začal sám vytvářet svou představu o ideální podobě samostatného československého státu. Poprvé ji zveřejnil v roce 1917 ve formě mapy Československa, kde jako základ pro určení hranic použil přirozené kotliny. V září 1918 odjel z pověření Národního výboru do Lvova jednat s polským geografem E. Romerem o otázkách Těšínska, Oravy a Spiše. Byl členem československé delegace pro mírovou konferenci v Paříži. Do Paříže se pak vrátil v roce 1920 jako zástupce předsedy československé sekce delimitační komise pro Těšínsko.
Br. Viktor Dvorský se věnoval i pedagogické činnosti. Prezidentským dekretem z května 1919 byl jmenován mimořádným profesorem geografie na Filozofické fakultě UK a v listopadu 1920 řádným profesorem hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole obchodní v Praze. Téhož roku se mu dostalo i jmenování řádným profesorem Přírodovědecké fakulty UK a o rok později se habilitoval v oboru hospodářské geografie na ČVUT v Praze. V letech 1924–1928 přednášel vojenskou geografii na válečné škole a ve školním roce 1928–1929 zastával funkci ředitele Svobodné školy politických nauk. Byl jmenován členem Slovanského ústavu a dopisujícím členem Srbského geografického družstva v Bělehradě. Pracovní vypětí, kterému byl v posledních několika letech života vystaven, bylo nejspíš příčinou těžké mozkové mrtvice, kterou Dvorský prodělal v březnu 1929 na sjezdu politických škol v Londýně. Ochrnul na pravou část těla a nemohl mluvit. Tím mu byla znesnadněna další vědecká práce a byl nucen zanechat i činnosti na vysoké škole. Teprve na začátku 30. let po absolvování dlouhodobé léčby začal opět alespoň souvisle mluvit. I přes tento handicap byl, coby nezpochybnitelná kapacita ve svém oboru, jmenován roku 1952 řádným členem II. sekce ČSAV. Zemřel 26. listopadu 1960.
Viktor Dvorský patřil mezi zakládající členy Lóže Národ. Stal se také Velikým Tajemníkem Veliké Lóže Československé a byl zakládajícím členem Nejvyšší Rady 33. stupně pro Československo.
</div>

1877 – 1931

Viktor Dyk

1890 – 1942

Alois Eliáš

1898 – 1986

Ladislav Filip

1881 – 1914

František Gellner

František Gellner (19. června 1881, Mladá Boleslav– asi 13. září 1914, prohlášen za nezvěstného na haličské frontě 1. světové války) byl český básník, prozaik, kreslíř, malíř, karikaturista a ilustrátor, představitel tzv. generace anarchistických buřičů.
František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka, cestoval s otcem jako kramář na pouti a díky tomu poznával pouťovou atmosféru, nalézal zde inspiraci. V rodném městě navštěvoval gymnázium. Po maturitě v roce 1899 dva roky studoval techniku ve Vídni. Od roku 1901 studoval na báňské akademii v Příbrami. Roku 1905 odjel studovat malířství do Mnichova a Paříže. V roce 1909 zahájil své studium na malířské akademii v Drážďanech, o rok později však znovu odjel do Paříže.
Od roku 1911 žil v Brně, pracoval jako kreslíř v redakci Lidových novin, je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik. Účastnil se rovněž politického života.
Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne 13. září si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. Od roku 1946 je po něm pojmenována ulice Gellnerova v městské části Brno-Jundrov.

1854 – 1931

Adolf Girschick

1902 – 1943

Vladimír Grégr

1895 – 1941

Vladimír Groh

Lóže: Cestou světla (Brno)

1861 – 1943

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Lóže: Národ (Praha), Veliká Lóže Československá

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský byl nejen zakladatelem české společenské etikety, ale i jednou z nejvýraznějších osobností kulturního a diplomatického života první republiky. Jako celoživotní pedagog, cestovatel a spisovatel se proslavil zejména svými knihami o správném chování a mezilidské komunikaci. Dlouhá léta působil jako tajemník prezidenta T. G. Masaryka, který oceňoval jeho neúnavnou pracovitost, preciznost a schopnost jednat s lidmi všeho druhu. Guth nebyl jen autorem „etikety“; on opravdu žil to, co učil. Jeho vliv na českou kulturu je dodnes cítit v tom, jak chápeme zdvořilost, profesionalitu a reprezentaci.
Jeho působení ve svobodném zednářství bylo přirozeným pokračováním jeho životních hodnot. V lóži Národ a později ve struktuře Veliké Lóže Československé byl aktivním členem, který se zajímal o duchovní růst, vzdělání a etiku v praxi. Pro Guth-Jarkovského představovalo zednářství komunitu lidí, kteří sdíleli ideály bratrství, sebekázně a morálního rozvoje. Díky svému diplomatickému naturelu patřil mezi zednáři k respektovaným osobnostem a podílel se na formování meziválečné zednářské kultury, která měla vliv na české intelektuální prostředí i státní správu. Zednářství u něj nebylo tajemstvím, ale součástí širšího úsilí o kultivaci společnosti.
Foto: Portrét: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1937). Zdroj: Wikimedia Commons – Public domain.

1897 – 1979

Václav Maria Havel

1934 – 1989

Vilém Hejl

1907 – 1968

Bohuš Heran

1895 – 1942

Oldřich Hlaváč

1923 – 2012

Josef Hlavatý

1885 – 1952

František Hlavica

1932 – 2016

Jaromír Hnilička

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Jaromír Hnilička (11. února 1932 Bratislava – 7. prosince 2016 Brno) byl český trumpetista, hudební aranžér, skladatel, jazzový hudebník, hudební pedagog a od roku 1956 člen Orchestru Gustava Broma. Je vynálezcem hudebního nástroje hnilofonu, který byl představen v roce 1971. 
Narodil se v Bratislavě českým rodičům. V osmi letech se začal učit hrát na harfu a souběžně docházel na hodiny klavíru. Hniličkovi se záhy stěhovali do Jičína a v roce 1945 do Kroměříže, kam byl převelen jeho otec, který byl v důsledku své služby u americké jednotky v Itálii o necelé tři roky později vězněn a týrán. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1951 (jeho spolužákem byl dramaturg Miloš Smetana a dalším jeho kroměřížským kamarádem byl „Smutný muž“ Jaroslav Válek) chtěl studovat elektrotechniku, což mu tehdejší režim neumožnil. Jediná škola, kde mohl udělat přijímací zkoušky, byla Konzervatoř v Bratislavě. Přijímací zkoušky na klavír absolvoval úspěšně, ale pro velký počet uchazečů na tento nástroj mu byla nabídnuta trubka. V Bratislavě začal téměř ihned účinkovat s malou instrumentální skupinou; vrcholem jeho raných muzikantských snah bylo účinkování ve Slovenské filharmonii. V roce 1956 nastoupil do Orchestru Gustava Broma. Delší dobu učil na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu. 
Jeho nejslavnější skladbou je „Jazzová mše“, kterou složil koncem 60. let. V roce 2012 uvedl v brněnském Besedním domě svou poslední velkou skladbu, Brněnskou suitu. 
Složil několik skladeb, které časem zlidověly nebo se staly velmi populárními – mj. je autorem hudby k písni „Pozdrav astronautovi“ (známá jako Dobrý den, majore Gagarine). Dne 22. 8. 1968 se zřekl autorských práv na tuto skladbu na protest proti okupaci.

1897 – 1984

Václav Hora

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
Václav Hora se narodil 8. září 1873 v Kozojedech u Plzně. Po gymnáziu v Plzni vystudoval práva na univerzitě v Praze. Po čtyřech letech soudní praxe v Plzni a soudcovské zkoušce u Vrchního zemského soudu v Praze byl v roce 1901 jmenován soudcem Okresního soudu v Boru u České Lípy (dnes Nový Bor). V roce 1911 soudcovskou službu opustil, když byl jmenován na Právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze nejprve mimořádným a v roce 1916 řádným profesorem pro obor občanského práva procesního. V letech 1919–1920 a 1936–1937 byl děkanem Právnické fakulty UK v Praze. Po Mnichovu byl výnosem ministra školství z února 1939 dán do trvalé výslužby. Po opětovném otevření vysokých škol po osvobození republiky v květnu 1945 byl povolán samotnými studenty k pokračování ve své pedagogické činnosti. Po nástupu komunistů v roce 1948 byl nucen fakultu opět opustit a odejít do důchodu. Zemřel ve věku 85 let 17. ledna 1959 ve své vile v Řevnicích u Prahy na následky úrazu.
Václav Hora hájil neohroženě soudcovskou nezávislost v bývalém Rakousku-Uhersku. Vystoupil rázně proti praxi německých soudců v takzvaném uzavřeném německém území, kde tito odmítali přijímat české spisy a vyslýchat české občany v jejich mateřském jazyce. Po skončení první světové války byl pověřen úkolem vypracovat sjednocovací osnovy a návrhy zákonů. Stal se rovněž zástupcem našeho státu ve Smíšeném rozhodčím soudu, který byl ustaven po ujednání míru s Maďarskem. Společnost národů v Ženevě ho povolala do výboru právnických znalců, který se zabýval otázkou, jak upravit mezinárodní vykonatelnost cizích rozhodčích nálezů.
Václav Hora byl členem řady spolků a organizací, byl předsedou Ústředí čsl. právníků, předsedou Společnosti pro svobodné volby, čestným členem Státovědní společnosti, členem Sokola Vinohrady, spoluredaktorem časopisu Právník, předsedou Okrašlovacího spolku v Řevnicích. Byl členem bývalé České akademie věd a umění, při založení Československé akademie věd v roce 1952 byl jmenován mezi prvými jejími řádnými členy. Za celoživotní učitelskou práci na Právnické fakultě UK, za bohatou vědeckou práci a za úspěšné hájení zájmů Československé republiky na mezinárodním poli jmenoval prezident republiky Václava Horu na návrh vlády akademikem. Václav Hora byl věřícím člověkem, členem Českobratrské církve evangelické. Za války i v době totality vedl kazatelskou stanici v Řevnicích, kde často působil i v postavení kazatele.
Václav Hora byl spoluzakladatelem Lóže Národ v roce 1919, v letech 1930–1933 byl Ctihodným mistrem. Ve svých kresbách a proslovech zdůrazňoval potřebu světové pospolitosti, která vede k jednání na bázi právní, nikoliv k řešení zbraněmi. Jeho věcný, klidný, řečnickými příkrasami neplýtvající přednes působil na bratry svojí upřímností a opravdovostí, projevovalo se v něm něco z tradičního náboženského a mravního ducha Českých bratří. I když byl živého cítění národního, podporoval vzájemnost s jinojazyčnými bratry. Do Řádu přivedl oba své syny, Jiřího (advokát) a Vladimíra (úředník Živnobanky), i svého zetě Jaroslava Oehma. Syn Vladimír byl později aktivním členem odbojové skupiny ÚVOD, byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře Brieg v roce 1944.
Dne 20. května 1938 byl zvolen Velikým Mistrem Veliké Lóže Československé, kterým byl až do doby jejího uspání dne 10. října 1938, krátce po podepsání Mnichovské dohody. Po roce 1945 se Václav Hora angažoval v obnovení zednářského dění v zemi. Koncem 50. let byli členové Řádu předmětem zájmu StB, v roce 1951 bylo na Valném shromáždění konaném ve Valentinské ulici rozhodnuto o opětovném uspání Veliké Lóže Československé. Nikdo však netušil, že se tak stane na dlouhou dobu téměř čtyřiceti let.
</div>

1907 – 1944

Vladimír Hora

Lóže: Národ (Praha)

Věřte mi, drazí, není to ve mně ani strach z toho, co snad přijde, ani slabost a únava z toho, co už jsem prodělal a co je za mnou, je toho jen lidský snad pochopitelný poznatek, že můj život na svobodě byl příliš krátký, než abych stačil a mohl všem – anebo alespoň těm nejbližším, za všechnu jejich lásku, obětavost, štědrost a veškeré dary světské i duchovní spláceti alespoň trochu přiměřeným, i když ne rovnocenným způsobem. Řeknu otevřeně a s klidem, že počítám se smrtí a prosím Vás i Vy počítejte s touto možností. Není ani smutno, ani nezoufám a klidně čekám na svůj pátek, kdy bude asi moje poslední práce, jakou jsme v pátek vždy mívali. Drahý tatínku a drahá maminko, čas se naplnil, a já, ač nerad a s těžkým srdcem – třebaže stále v důvěře v boha – musím Vám pro každá případ za všechno vděčně a od srdce poděkovat. Děkuji Vám takto za to, že máte moji Evu tak rádi a že ji všemožně pomáháte nésti ten její kříž. Kdybych se nevrátil, prosím, prosím nechť vaše láska a láska mých sourozenců nahradí jí alespoň trochu to, oč jsem ji připravil.
Tato slova plná skromnosti a smíření napsal doc. JUDr. Vladimír Hora z německého vězení, ve zcela bezvýchodné situaci.
Dr. Hora se narodil dne 22. ledna roku 1907 v Arnultovicích.
Na počátku 30. let 20. století působil jako soudce u soudu v České Lípě, kde nastoupil roku 1931. Po dvou letech se přesunul do Prahy a do roku 1939 působil jako sekretář u Nejvyššího správního soudu.
Během nacistické okupace patřil k jedné z nejvýznamnějších osobností odboje – byl sekretářem ÚVODU (ústředního výboru odboje domácího) s krycím jménem „Kopeček“, „Berger“ a „Křišťan“. Byl zatčen v únoru 1941. Mnoho jeho spolupracovníků a kolegů odboje bylo odsouzeno k smrti a rovnou popraveno. JUDr. Hora byl odsouzen k patnácti letům vězení. V sedmatřiceti letech zemřel ve velmi špatných podmínkách v koncentračním táboře v Briegenu u dnešní Vroclavi v Polsku, po rozsudku v Berlíně v Plőtzensee.
Dr. Vladimíru Horovi udělil prezident Beneš in memoriam Válečný kříž a Karlova univerzita jej 19. června 1947 jmenovala in memoriam „docentem ústavního práva“.
Jeho otec JUDr. Václav Hora působil v letech 1901–1907 jako soudce u Okresního soudu v Novém Boru a následně byl profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze i jejím rektorem. Navíc byl Ctihodným Mistrem lóže Národ i Velmistrem Řádu, tedy Nejctihodnějším Velikým Mistrem Národní Veliké Lóže Československé. V naší Lóži Národ pracovali i dva potomci těchto právníků, a to JUDr. Jaroslav Oehm, také jeho syn JUDr. Petr Oehm. Zednářský odkaz JUDr. Hory a jeho pohnutého osudu tak přetrvává.
David Ř.

1886 – 1983

Jaroslav Horejc

1888 – 1979

Karel Hrdlička

1879 – 1934

Alfréd Justitz

1891 – 1978

Jan Kabelík

1880 – 1947

Jan Kapras

Narodil se 17. ledna 1880 v Brně do rodiny pedagoga a psychologa Jana Nepomuka Kaprase. Jeho otec byl matematik a filozof, dlouholetý středoškolský pedagog a průkopník pedopsychologie.
Jan Kapras maturoval na gymnáziu v Brně, poté studoval práva na univerzitě v Innsbrucku, Berlíně a v Praze, kde dosáhl doktorátu (1903). Na právnické fakultě Univerzity Karlovy již zůstal, nejprve se zde habilitoval, a od roku 1910 působil jako profesor právních dějin. Vedle toho v sobě snoubil řadu klíčových funkcí jak v České akademii věd a umění, tak v Královské české společnosti nauk. Na právnické fakultě vybudoval vlastní právně-historickou – tzv. Kaprasovu školu.
Jan Kapras je syntetikem českých právně-historických dějin (Právní dějiny zemí koruny české, I–III, Praha, 1913–1920), specifickou pozornost věnoval právním dějinám vedlejších zemí, Slezska, Lužice a Kladska, a také studiu národnostního vývoje a menšinové a jazykové otázky v českých zemích. Patřil i k významným encyklopedistům, především co se týká Ottova slovníku naučného nové doby). Po roce 1918 se podílel na mezinárodněprávním zakotvení a vymezení hranic Československa. Kapras byl členem čs. mírové delegace na pařížské mírové konferenci, v letech 1920–1927 byl členem československo-polské delimitační komise. Od mládí se angažoval i ve veřejném životě a byl publicisticky činný, před první světovou válkou to bylo v řadách strany Státoprávně pokrokové, v letech 1918–1935 byl Jan Kapras vrcholným představitelem Československé národní demokracie. Vedl tuto stranu na Vinohradech, kde byla vůbec nejsilnější, patřil mezi úspěšné komunální politiky. Od roku 1929 byl senátorem za Národní demokracii, a to až do roku 1935. Dále byl Kapras i vlivný popularizátor, často se vyjadřoval k aktuálně politickým tématům, a to právě v intencích jeho – národně demokratické – Kramářovy nacionalistické, liberální strany.
Nejzásadnějším politickým činem Jana Kaprase byla jeho účast ve třech vládách druhé republiky a protektorátu, kde působil od 1. prosince 1938 do 19. ledna 1942 jako ministr školství a národní osvěty. Byl v mimořádně složité situaci, protože právě v této době se nacisté rozhodli český prostor germanizovat, přičemž součástí řešení české otázky bylo rovněž uzavření českých vysokých škol nejprve na tři roky (od 17. listopadu 1939) a nakonec definitivně. Kapras usiloval o zachování kulturní autonomie a její využití v národně obranném zápase a snažil se čelit germanizaci v oblasti školství. Jeho národně pevné postoje, zednářství a důsledná retardační politika prosazované především premiérem Aloisem Eliášem měly za následek, že do nové vlády nebyl Kapras přijat, ba naopak byl vystřídán kolaborantem Emanuelem Moravcem. Po válce se již na univerzitu nevrátil. Byl postaven před Národní soud, kolaborace mu nebyla prokázána. Zemřel 13. května 1947 v Novém Bydžově, odkud pocházela rodina jeho otce a kam se stáhl po odchodu z ministerské funkce.
Pokud se týká svobodného zednářství, dostal se k němu Jan Kapras prostřednictvím Františka Síse. Patřil totiž spolu s dalšími intelektuály do redakčního kruhu časopisu Národ a odtud vedla poměrně přímá cesta do stejnojmenné zednářské lóže. Kapras od počátku patřil k velmi angažovaným zednářským činovníkům, již při vzniku první (a nikoli definitivní) Velké lóže, iniciované roku 1920 z lóže Národ, zastával funkci Velkého Pokladníka. Patřil k těm, kteří se snažili vnést po překotné zakladatelské fázi co nejrychleji do zednářského řetězce platná pravidla a přispět ke konsolidaci v rámci standardních postupů, rovněž se snažil přispět k propojení zednářů z okruhu Národa a lóže Jan Amos Komenský. Kaprasovu aktivitu najdeme i za vznikem Nejvyšší Rady, přičemž již od počátku a trvale patřil mezi její čelné funkcionáře. O jeho administrativním úsilí v této oblasti svědčí i rozsáhlá zednářská agenda zachovaná v jeho pozůstalosti. Jan Kapras patřil mezi ty české zednáře, kteří tuto svou příslušnost neskrývali. Proto byl v období protektorátu mnohokrát pro své zednářství skandalizován, na druhou stranu mu to však zpočátku nebránilo vykonávat ministerskou funkci, navíc funkci ministra školství a osvěty. Sám Kapras se v dopise adresovaném státními prezidentu Emilu Háchovi snažil význam svobodozednářské činnosti zlehčit, naopak i jinde vyzdvihoval své působení při přípravách oslav Svatováclavského milénia, která byla některým zednářům trnem v oku. Obnovování zednářství po válce se již neúčastnil. Na osudu Jana Kaprase je možno demonstrovat, jak může být zednářská identita výrazně podmíněna celkovým dobovým kontextem.

1874 – 1949

Gerhard von Keussler

1888 – 1943

Bohumil Kladivo

1888 – 1946

Vladimír Klecanda

Lóže: J.A. Komenský ve vyhnanství

1747 – 1829

Franz Josef II. Kolowrat-Liebsteinsky

1893 – 1981

Rudolf Kopecký

1871 – 1923

Jan Kotěra

Lóže: Národ (Praha)

1887 – 1977

František Král

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1870 – 1932

Jan Kranich

Cestou světla (Brno)

24. prosince 1870 se v Dolních Studénkách na Šumpersku narodil přírodovědec, organizátor kulturní a vlastivědné práce Jan Kranich (zemřel 28. 6. 1932 v Ostravě). Od roku 1891 působil jako učitel, nejdéle (1905 &#8211; 1921) na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě. Současně učil (do roku 1926) i na ostravské horní škole. Kranich byl celý život agilním organizátorem kulturního života a vlastivědné práce. V Ostravě pracoval při ústředí Matice osvěty lidové, jako propagátor radiofonie se stal spoluzakladatelem ostravské rozhlasové stanice, v roce 1932 zřídil také meteorologickou stanici v Hrušově. Ve funkci předsedy Okresní péče o mládež ve Slezské Ostravě a místopředsedy České zemské ústředny pro péči o mládež slezskou v Opavě se zasloužil o zřízení dětského domova v Čeladné. Angažoval se také ve stavovském hnutí učitelů a zvláště se věnoval rozvoji a popularizaci přírodních věd. V roce 1903 založil časopis Příroda a škola, v roce 1905 byl spoluzakladatelem Klubu přírodovědců v Brně a v roce 1920 založil Přírodovědeckou společnost v Moravské Ostravě a redigoval její sborník. Sám hojně přispíval do odborných přírodovědeckých a pedagogických časopisů a je autorem několika samostatných prací.

1931 – 2004

Jan Kristofori

1847 – 1941

František Křižík

1876 – 1945

Kamil Krofta

Lóže: Národ (Praha)

1886 – 1942

Josef Kudela

Lóže: Cestou světla (Brno)

1868 – 1951

Jaroslav Kvapil

Lóže: J.A. Komenský a Pravda vítězí

1864 – 1942

Josef Svatopluk Machar

Lóže: Národ (Praha)

1888 – 1973

Ladislav Machoň

1877 – 1957

Adolf Maixner

1873 – 1950

Bohumil Malý

Lóže: Lux in Tenebris (Ostrava)

MUDr. Bohumil Malý byl český lékař narozený 29. září 1873 v Konici (okres Prostějov), zemřel 4. dubna 1950 v Ostravě.  Po absolvování Lékařské fakulty Univerzita Karlova v Praze se v roce 1921 přestěhoval do tehdejší Moravské Ostravy, aby se věnoval léčbě plicních onemocnění, zejména tuberkulóza.  
Malý zasvětil velkou část života boji proti tuberkulóze — zakládal odbory Masarykova liga proti tuberkulóze, zřizoval dispenzáře pro chudší nemocné a spoluorganizoval dětské ozdravovny.  Podílel se také na výstavbě sociálního zařízení s dispenzářem a soláriem na Fifejdách, které sloužilo nemocným a jako sídlo ligy.  Za své zásluhy mu bylo v roce 1948 uděleno čestné občanství města Ostrava.  Ulice v Moravské Ostravě — Dr. Malého — dnes nese jeho jméno jako poctu jeho práci.

1887 – 1960

Vojtěch Martínek

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1886 – 1948

Jan Masaryk

Lóže: Národ (Praha), Veliká Lóže Československá

Jan Masaryk byl československý diplomat, ministr zahraničí a syn prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Na rozdíl od svého přísně racionálního otce působil Jan vřeleji, lidsky a s charakteristickým humorem, kterým si dokázal okamžitě získat své okolí. Za války se stal hlasem československého odboje v Londýně a jeho pravidelné rozhlasové projevy přinášely domů nejen informace, ale i naději. Po návratu do vlasti pokračoval jako ministr zahraničí, ale jeho přátelská, otevřená povaha narážela na tvrdnoucí politické poměry. Po únoru 1948 zůstal posledním nekomunistickým ministrem — a o dva týdny později byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci.
Ve svobodném zednářství působil především v pražské lóži „Národ“, která sdružovala významné intelektuály, diplomaty a státníky první republiky. Jan Masaryk zde nacházel prostředí, které odpovídalo jeho životnímu postoji: humanismus, služba společnosti, otevřenost vůči duchovnímu růstu a přátelství přes hranice národů. Zednářské ideály se promítaly i do jeho diplomatické práce — v důrazu na dialog, respekt, morální odpovědnost a snahu spojovat západní a východní svět. Jeho tragická smrt zastínila celý jeho život, ale zednářský rozměr jeho osobnosti připomíná, že Jan Masaryk byl víc než státník: byl to člověk, který věřil v dobro i v dobách, kdy svět ztrácel svou tvář.
Foto: Jan Masaryk. Zdroj: Wikimedia Commons. Public Domain (volné dílo).

1877 – 1931

Jan Matys

1947 – 2009

Petr Melan

1735 – 1813

Antonín Arnošt hrabě Mitrovský z Nemyšle

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Antonín Arnošt hrabě Mitrovský z Nemyšle (německy Anton Ernst Graf Mittrowsky von Mittrowitz und Nemyschl, 16. června 1735, Banská Štiavnica – 30. listopadu 1813, Brno) byl moravský šlechtic ze starého šlechtického rodu Mitrovských z Nemyšle. V roce 1767 byl povýšen do hraběcího stavu. Působil v císařské armádě, kde dosáhl hodnosti generálmajora, po zranění odešel do výslužby a usadil se v Brně, kde patřil k významným osobnostem osvícenství. V Brně nechal postavit letohrádek Mitrovských.
Pocházel ze starého šlechtického rodu Mitrovských z Nemyšle, patřil k tzv. uherské větvi. Narodil se jako druhorozený syn Jana Nepomuka Mitrovského (1704–1760), který působil jako státní úředník v Uhrách, proto se Antonín Arnošt narodil v Banské Štiavnici. Od mládí sloužil v armádě, zúčastnil se sedmileté války a po jejím skončení dosáhl hodnosti podplukovníka (1764), v roce 1766 byl jmenován císařským komořím. V roce 1773 byl povýšen na plukovníka a již v roce 1775 dosáhl hodnosti generálmajora.
Po zranění v roce 1778 se trvale usadil v Brně, kde patřil k významným osobnostem osvícenské společnosti na Moravě, byl mecenášem školství a umění. Aktivity v různých směrech podporoval spolu se svým starším bratrem Josefem Antonínem a nevlastním strýcem Janem Křtitelem. Spolu s dalšími příbuznými byl v roce 1767 povýšen do hraběcího stavu. Nejvýznamnější památku po sobě zanechal v podobě letohrádku Mitrovských, postaveného v roce 1779. Tato stavba v podobě venkovského zámečku v té době mimo Brno patří k vrcholům barokní architektury na Moravě druhé poloviny 18. století. Letohrádek Mitrovských (označovaný též jako zahradní kasino Mitrovských) měl zřetelnou inspiraci v zámečku Neuwaldegg (dnes součást Vídně) polního maršála Lacyho, který byl Mitrovského přítelem.
Zemřel svobodný a bez potomstva, letohrádek Mitrovských přešel již v 19. století do majetku města Brna.
Jeho starší bratr Josef Antonín (1733–1808) sloužil v armádě a jako polní zbrojmistr byl vrchním velitelem v Sedmihradsku. Spolu s dalšími příbuznými z rodu Mitrovských patřil k významným osobnostem moravského osvícenství.

1736 – 1811

Jan Křtitel Baltazar hrabě Mitrovský z Nemyšle

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Jan Křtitel Baltazar hrabě Mitrovský z Nemyšle. (Johann Baptist Balthasar Graf Mittrowsky von Mittrowitz und Nemyschl) (28. ledna 1736, Vikštejn – 18. ledna 1811, Brno) byl moravský šlechtic a politik. Od mládí působil v zemské správě Moravy, v roce 1769 byl povýšen na hraběte. Na Moravě byl nakonec nejvyšším sudím a nejvyšším komořím. Věnoval se problematice hospodářského rozvoje a spolu s dalšími příbuznými patřil k výrazným osobnostem osvícenství na Moravě.
Pocházel ze starého šlechtického rodu Mitrovských z Nemyšle, narodil se jako nejmladší potomek z druhého manželství opavského zemského hejtmana Arnošta Matyáše Mitrovského (1677–1748). Studoval na rytířské akademii ve Vídni a na univerzitě v Lovani, mezitím absolvoval kavalírskou cestu po německých zemích a Nizozemí. Po návratu na Moravu začal v roce 1757 působit v moravské justici, v roce 1764 byl jmenován císařským komořím. Od roku 1765 působil u moravského zemského gubernia a v roce 1768 byl jmenován guberniálním radou. Spolu s dalšími příbuznými byl v roce 1769 povýšen do hraběcího stavu, téhož roku získal titul c. k. tajného rady. Od roku 1771 zastával funkci ředitele kanceláře moravského zemského gubernia a často zastupoval nepřítomného moravského zemského hejtmana Jana Kryštofa Blümegena. V letech 1776–1781 byl nejvyšším sudím na Moravě, poté byl až do smrti moravským nejvyšším zemským komořím (1783–1811).
Kromě kariéry ve vysokých funkcích se uplatnil též jako podnikatel a patřil také k významným osobnostem moravského osvícenství. Podporoval kulturní aktivity na Moravě, kde se zároveň prosazoval v hospodářském rozvoji. V roce 1770 spoluzakládal Moravskou zemědělskou společnost v Brně a stal se jejím prvním ředitelem. Později byl předsedou Moravské společnosti přírodních věd a vlastivědy, v roce 1804 se podílel na založení c. k. Moravsko-slezské společnosti pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy. V Brně vedl proslulý salón kde se scházela moravská osvícenská společnost, sídlil v domě ve Starobrněnské ulici č.p. 7. Patřil také ke svobodným zednářům, v Brně spoluzakládal lóži U vycházejícího slunce (1782). Jejími členy byli i jeho nevlastní synovci Josef Antonín a Antonín Arnošt Mitrovští.
Zámek Žádlovice, sídlo Jana Křtitele Mitrovského od roku 1764 
V roce 1764 koupil panství Žádlovice na severní Moravě, nechal upravit zdejší zámek a při úpravách zahrady a parku dal průchod svým botanickým zájmům.[2] V Žádlovicích v roce 1768 založil textilní manufakturu, její provoz byl ale kvůli nízké kvalitě produkce a nezájmu zákazníků ukončen již v roce 1774. Podobně jako řada jiných aristokratů té doby prosazoval na svých statcích chov ovcí.
Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou se v roce 1764 stala hraběnka Marie Josefa Pergenová (1743–1796; její portrét je součástí prohlídkové trasy na zámku Lysice). Po ovdovění se o rok později v roce 1797 oženil s hraběnkou Marií Annou Ugartovou, ovdovělou Hausperskou z Fanalu (1737–1798), která zemřela již o rok později. Z prvního manželství pocházeli dva synové. Starší Alois (1765–1824) zdědil po otci Žádlovice, mladší Antonín Bedřich (1770–1842) patřil k významným rakouským státníkům první poloviny 19. století, byl mimo jiné moravským zemským hejtmanem a nejvyšším kancléřem.

1733 – 1808

Josef Antonín František hrabě Mitrovský z Nemyšle

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Josef Antonín František hrabě Mitrovský z Nemyšle (německy Joseph Anton Franz Graf Mittrowsky von Mittrowitz und Nemyschl, 28. prosince 1733, Košice – 2. března 1808, Paskov) byl moravský šlechtic a generál císařské armády, v roce 1767 byl povýšen do hraběcího stavu. Od mládí sloužil v armádě a nakonec dosáhl hodnosti polního zbrojmistra. Po ukončení aktivní kariéry se usadil na Moravě, kde patřil k osobnostem osvícenství.
Pocházel ze starého šlechtického rodu Mitrovských z Nemyšle, patřil k tzv. uherské větvi. Narodil se jako nejstarší ze čtyř synů Jana Nepomuka Mitrovského (1704–1760), který působil jako státní úředník v Uhrách, proto se Josef narodil v Košicích.
Od mládí sloužil v armádě a vyznamenal se za sedmileté války pod velením generála Ernsta Gideona von Laudona. Spolu s bratry byl v roce 1767 povýšen do hraběcího stavu. Později postupoval v armádních hodnostech, byl jmenován generálmajorem (1773) a polním podmaršálkem (1784). V letech 1786–1790 byl vrchním velitelem ve Slavonsku a mezitím dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1789). V letech 1790–1791 byl vrchním velitelem v Sedmihradsku, formálně pak až do roku 1806 zastával funkci velitele ve Valašsku, v té době ale již žil v soukromí na Moravě. Ve Valašsku zajal valašského a moldavského knížete Alexandra Ypsilantiho a jako státního vězně jej převezl do Brna. Na brněnském Špilberku se s Ypsilantim často setkával a nakonec se z nich stali přátelé díky názorové shodě v řadě témat.
Kromě vojenské kariéry se věnoval také svým soukromým zájmům a patřil k osobnostem osvícenství na Moravě. V roce 1779 koupil panství Paskov, po bezdětném strýci Arnoštu Josefu Benjaminovi (1706–1774) zdědil ještě panství Hrabyně s nově postaveným barokním zámkem. Trvale sídlil na zámku Paskov, kde podnikl stavební úpravy a soustředil zde také hodnotnou knihovnu ilustrující jeho zájmy a názory (Voltaire, Rousseau, Schiller ad.)Josef Antonín Mitrovský byl ženatý s hraběnkou Karolínou Koháryovou († 1801) z uherské šlechtické rodiny, z jejich manželství se však nenarodily žádné děti. Jejich panství Hrabyně a Paskov proto zdědil bratranec Antonín Bedřich (1770–1842), rakouský státník, moravský zemský hejtman a nejvyšší kancléř.
Josefův mladší bratr Antonín Arnošt (1735–1813) sloužil v armádě, dosáhl hodnosti generálmajora, později se usadil v Brně, kde nechal postavit letohrádek Mitrovských.

1897 – 1962

Jindřich Mourek

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1885 – 1963

František Mruzek

Lóže: Lux in Tenebris (Ostrava)

JUDr. František Mruzek byl český advokát a komunální politik narozený 24. listopadu 1885 v Mikolajicích (okr. Opava), zemřel 14. srpna 1963 v Ostravě.  Studoval nejprve na gymnáziu v Opavě (maturita 1905) a poté právnickou fakultu na Univerzita Karlova, kde získal doktorát v roce 1911.  Po složení zkoušek pracoval u okresních soudů v Pardubicích a Chrudimi, později vykonával praxi v advokátní kanceláři, a od roku 1918 působil ve vlastní advokátní praxi.  
Mruzek sehrál významnou roli v politickém a společenském životě Ostravy. Vícekrát zastával pozici náměstka starosty (v letech 1925–1939) a byl členem správní komise města Moravské Ostravy v letech 1918–1924.  Podílel se též na vzniku moravskoostravské organizace Česká strana národně sociální koncem roku 1918.  Během druhé světové války držel kontakty s protinacistickým odbojovým hnutím Obrana národa — za což byl několikrát vyšetřován a vězněn.  Po válce se podílel na obnově městské správy, v letech 1945–1946 zastával funkci 2. místopředsedy ústředního národního výboru v Ostravě.  
<div id="m-x-content" class="D5ad8b">
<div class="s7d4ef X6JNf PFXse">
<div data-container-id="content-placeholder">
<div class="s7d4ef" data-processed="true">
<div class="RJPOee mNfcNd">
<div data-ve-view="" data-hveid="CAIQBg" data-ved="2ahUKEwjH8_2q2bWTAxU-hf0HHSm4DecQ2b4KegQIAhAG">
<div class="Pqkn2e rNSxBe" data-ved="2ahUKEwjH8_2q2bWTAxU-hf0HHSm4DecQ274KegQIAhAH">
<div class="jloFI GkDqAd">
<div data-container-id="model-response-placeholder">
<div data-processed="true">
<div data-hveid="CAIQCQ" data-ved="2ahUKEwjH8_2q2bWTAxU-hf0HHSm4DecQ7uAMegQIAhAJ">
<div class="LT6XE">
<div class="RJPOee EIJn2">
<div class="pOOWX" data-rl="cs" data-lht="172">
<section>
<div data-host-wiz-contract-name="gws_wizbind">
<div class="qRuFed" data-complete="true">
<div class="CKgc1d" data-scope-id="turn" data-sfc-root="c" data-sfc-cb="">
<div class="FkX2oe" dir="ltr" data-subtree="aimc" data-sfc-root="c" data-wiz-uids="Ix241e_2" data-sfc-cb="" data-ved="2ahUKEwiMj_eq2bWTAxVWR_4FHZspLIcQ2O0OegQIABAA" data-hveid="CAAQAA">
<div class="pWvJNd" data-sfc-root="c" data-sfc-cb="">
<div class="mZJni Dn7Fzd" dir="ltr" data-container-id="main-col" data-xid="VpUvz" data-sfc-root="c" data-sfc-cb="" data-ved="2ahUKEwiMj_eq2bWTAxVWR_4FHZspLIcQ3KYQegQIABAB">
František Mruzek byl jedním z hlavních organizátorů a signatářů, kteří v roce 1922 založili klub pod tehdejším názvem SK Slezská Ostrava (nynější FC Baník Ostrava). Byl součástí skupiny (spolu s Karlem Aniolem, Arnoštem Haberkiewiczem a dalšími), kteří v hostinci U dubu ve Slezské Ostravě položili základy klubu, z něhož se stal jeden z nejslavnějších českých fotbalových týmů. 
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</section>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>
</div>

1860 – 1939

Alfons Mucha

1874 – 1930

Oskar Nedbal

1873 – 1966

Bohumil Němec

Lóže: Národ (Praha)

1867 – 1951

František Nušl

Lóže: Národ (Praha)

Významný český astronom František Nušl patřil k velmi aktivním zednářům po celou éru jejich československé existence. Přesto jeho jméno bývá v této souvislosti zmiňováno jen málokdy.
Narodil se 3. prosince 1867 v rodině klempíře Ignáce Nušla v Jindřichově Hradci, v malém úzkém domku u kostela sv. Jana Křtitele, hned u městských hradeb. Jeho otec byl klempíř mimořádný, vyráběl třeba i složité tepané mosazné svícny pro jindřichohradecký zámek. František studoval od roku 1879 na místním gymnáziu a již tehdy projevoval velký zájem o matematiku a přírodní vědy. Během studia ho postihla oční choroba, v důsledku které špatně viděl na jedno oko, byl lehce barvoslepý a dokonce šilhal. To mu ovšem nebránilo v tom zajímat se o astronomii a od dětství se zabývat čočkami a dalekohledy. Po maturitě odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu, filozofickou fakultu, kde se věnoval matematice, fyzice a astronomii. Spolupracoval dokonce s Masarykem, Gebauerem a Gollem, především na Ottově slovníku naučném.
Po absolutoriu roku 1893 působil Nušl čtrnáct let jako středoškolský profesor matematiky – na reálce v Hradci Králové a Praze-Karlíně. V Hradci Králové se podílel spolu se spolužákem Maškem, který zde učil na gymnáziu, na astronomických měřeních, zde vznikl nápad na jeho největší vynález, kterým byl cirkumzenitál, přístroj pro určování zeměpisné polohy využívající vlastnosti rtuťového zrcadla. Akademie věd ho podpořila v hledání dokonalejšího technického řešení přístroje. Ten s Maškem stále zdokonalovali, až za něj nakonec roku 1937 na světové výstavě v Paříži obdrželi Grand Prix.
Kvůli němu se také setkal se synem ikonického revolucionáře roku 1848 J. V. Friče Josefem, který byl majitelem pražské továrny na výrobu geodetických a měřících přístrojů. Spolu s Fričem pak budoval od roku 1898 hvězdárnu v Ondřejově a roku 1906 se stal jejím prvním ředitelem. Mezitím se habilitoval v astronomii na Karlově univerzitě. Mimořádným profesorem se stal roku 1908, řádným o tři roky později. Přednášel ovšem především matematiku, a to na ČVUT. Astronomii však neopustil, roku 1917 se v jeho posluchárně konala ustavující schůze České astronomické společnosti, po vzniku republiky mu byla svěřena správa hvězdárny v pražském Klementinu a od roku 1922 by ředitelem Státní hvězdárny v Praze, zasloužil se o vznik Štefánikova hvězdárny na Petříně. V čele Astronomické společnosti stál v letech 1922–1948 a v rámci ní se věnoval hojně i popularizaci. Od roku 1928 přednášel astronomii na Karlově univerzitě.
František Nušl byl člověkem vědy, akademikem, ale byl také člověkem společenským a vlastenecky cítícím. Přes participaci na prvním odboji se dostal k zakladatelské aktivitě Františka Síse, a stal se tak jedním z prvních členů lóže Národ. Později působil v lóži 28. říjen. V prvních letech zednářství zastával vysoké funkce, byl členem Nejvyšší rady, tedy spíše pokusu lóže Národ o její jednostranné vytvoření. Nušl participoval na přijetí Edvarda Beneše mezi zednáře a později se aktivně zapojil do snah získat pozemky na Klárově pro výstavbu Památníku Komenského, kde mělo být centrum zednářského života. Účastnil se pilně i neformálních schůzek v Lascivii zu den drei Stamperln, mezi zednářskými přáteli se cítil dobře. O tom, že pro něj bylo zednářství důležitým hodnotovým prvkem, svědčí i ten fakt, že své dva syny přivedl mezi zednáře rovněž, a sice do lóže 28. říjen. Prvním z nich byl František (1899–1975), který působil jako konstruktér firmy Walter, druhým, který v zednářství působil daleko aktivněji, Jan (1900–1986), akademický sochař a restaurátor. Na Uměleckoprůmyslové škole byl žákem Karla Štipla a Jaroslava Horejce. Pracoval často s kovem, tvořil šperky, insignie a medaile, a především pak dekorativní mříže.
František Nušl měl ještě dceru Jiřinu (nar. 1906), která studovala dějiny umění a roku 1935 se provdala za architekta, působícího na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, Jana Sokola, který byl praktikujícím katolíkem a ve své tvorbě se často zaměřoval na sakrální předměty a prostory. Jako adept zednářství nejspíše nebyl vhodný. Nušlova dcera Jiřina porodila dva syny, Václava, který se v dospělosti stal grafikem, a Jana (1936–2021), politika a filozofa. Ten napsal o svém dědečkovi vzpomínky, které jsou na jednu stranu jistě cenné, na stranu druhou obsahují řadu nepřesností, ale také desinterpretací. O zednářství se zde nepíše nic.
František Nušl zemřel 17. září 1951, pohřben jen na Břevnovském hřbitově. Dožil se tedy konce zednářské činnosti. 
Nušlovo jméno je pro astronomii pojmem, jmenuje se po něm kráter měsíce i planetka, v pražských Stodůlkách, v Ondřejově a Jindřichově Hradci je po něm pojmenována ulice a v rodném městě i hvězdárna.
Jana Čechurová 
(článek původně zveřejněn v časopisu Svobodný zednář)

1882 – 1962

František Pachner

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

František, nejmladší syn Josefa a Barbory, se narodil 21. ledna 1882 v Německém Brodě, kde v letech 1892-1900 studoval na gymnáziu a poté přešel na Lékařskou fakultu UK do Prahy. Po promoci nastoupil na Leopoldovu gynekologickou kliniku v Drážďanech. Nějaký čas také pracoval v brněnské porodnici. Tam ho zaujalo nelehké postavení porodních asistentek, a proto pro ně později na objednávku ministerstva zdravotnictví vydal příručku s názvem Učebnice pro porodní asistentky. Rovněž založil školu pro jejich výuku. 
V roce 1911 přišel do Ostravy jako odborný gynekolog. O tři roky později se stal primářem v nemocnici na Slezské Ostravě. Krátce poté vypukla první světová válka, a protože okolní lékaři byli povoláni do vojenské služby, byl jediným lékařem široko daleko, který uměl pracovat se skalpelem.
<ol start="3">
<li> února 1912 se František oženil s Boženou, roz. Sovadinovou, díky které, protože nebyla židovského původu, přežil druhou světovou válku. Božena se narodila 2. dubna 1886. Pocházela z Brna-Jundrova. Za svobodna působila krátce jako učitelka, potom byla v domácnosti. Měli spolu dvě děti &#8211; Petra a Evu.</li>
</ol>
Po vzniku Československa se nemocnice na Slezské Ostravě přeměnila na oddělení ženské a porodnické. V nových podmínkách byla jeho práce velmi úspěšná. Rozvíjel nové léčebné a ošetřovací postupy, na oddělení vychoval řadu lékařů, z kterých se později stali známí primáři. Zasloužil se o to, že zde byl v roce 1923 zřízen Útulek pro opuštěné ženy a děti. Z útulku se stal později 1. Masarykův kojenecký ústav. Mimo jiné v tomto období napsal knihu O ženské neplodnosti. O Františkových aktivitách jsme také nalezly záznam v dodatcích k Ottovu slovníku naučnému z roku 1937. 
Roku 1932 si František a Božena koupili vilku v Ostravě v Blahoslavově ulici, kde žili až do roku 1938. Ihned po příchodu Němců byl František jako neárijec zbaven primariátu, přišel o majetek a odešel i s rodinou z Ostravy do Valašského Meziříčí, kde chvíli žili dokonce jen v jakési kůlně. Zřejmě si tím poprvé zachránil život, protože z transportů, které byly vypraveny v říjnu 1939 z Ostravy směrem na východ do Niska nad Sanem, se téměř
nikdo konce války nedožil. Poté si na jméno manželky postavili domek ve Zlíně, kde také přečkali válku. Tam se potkával se starými přáteli a poznal i spoustu nových lidí, kteří ho navštěvovali a pomáhali mu.
<ol start="12">
<li> října 1944 byl i on povolán do internačního tábora Hagibor v Praze, což byla přestupní stanice do Terezína. Měl ale obrovské štěstí. Byl diabetik, dostal tam chřipku a byl na tom se zdravím velmi špatně. Až do konce války se víceméně skrýval a každé zazvonění zvonku u dveří pro něj muselo být strašné. Ze sourozenců Pachnerových zůstal František sám. Ve válce ztratil velkou většinu svých příbuzných. Kde přesně zahynuli, to se zřejmě nikdy nedověděl. </li>
</ol>
Po válce František odmítl výzvu děkana Masarykovy univerzity v Brně, aby nastoupil na místo přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky jako řádný profesor. Připadal si prý pro tento nelehký úkol již příliš starý. Přednášel však na Lékařské fakultě v Brně, prosadil zřízení kojeneckých ústavů v Luhačovicích a poblíž Valašského Meziříčí. Psal články do novin i do odborného tisku. Vydal několik knih, např. Kdo je I. F. Semmelweis, Za životy matek. Staral se o vnoučata, pracoval na zahrádce, často se stýkal s bratrancem Františkem Langerem, který na něj vzpomíná ve své knize Byli a bylo. V roce 1964 náhle onemocněla jeho manželka a zanedlouho zemřela. Františka její smrt zasáhla natolik, že ji ani ne za měsíc, 27. července, následoval.

1887 – 1969

Julius Pelikán

1887 – 1969

Vilém Pospíšil

Lóže: Národ (Praha)

1893 – 1981

Albert Pražák

Lóže: Národ (Praha)

Albert Pražák se narodil v Chroustovicích na Pardubicku. Jeho otec pracoval jako zahradník na místním barokním zámku.
Do roku 1914 působil Albert Pražák jako středoškolský profesor v Praze na Gymnáziu Karla Sladkovského. Po vypuknutí 1. světové války byl odveden a bojoval na srbské a ruské frontě.
Po návratu z války v roce 1921 působil jako profesor na univerzitě v Bratislavě a od roku 1933 v Praze. V roce 1924 se stal členem české akademie věd a Královské společnosti nauk. O dva roky později, v roce 1926, se podílel na založení Učené společnosti Šafaříkovi v Bratislavě, v této společnosti působil jako generální sekretář. 
V květnu 1945 byl předsedou České národní rady. Jako nepolitik zde působil jako svorník mezi rozličnými proudy politiků, vojáků a dalších odbojářů. K historické úloze, kterou sehrál v posledních dnech 2. světové války, se profesor Albert Pražák dostal spíš jen shodou okolností. Koncem dubna 1945 byl zvolen předsedou ilegální České národní rady, jež měla po vypuknutí povstání převzít veškerou moc v českých zemích, aby ji po osvobození předala tzv. košické vládě. Vybrán byl jako úctyhodná, politicky neangažovaná osobnost, jež měla zakrýt skutečnost, že celé aranžmá pochází z dílny komunistů. Dalšími kandidáty na tuto funkci byli herec Václav Vydra, operní pěvec Vilém Zítek nebo profesor Jan Mukařovský. Pražák se z přisouzené role loutky částečně vymkl, za což se později u komunistů ocitl v nemilosti. S německým velitelem Toussaintem dohodl odchod německých vojsk z Prahy, čímž zabránil oboustranným masakrům.
Ještě v květnu 1945 se Albert Pražák vrátil přednášet na univerzitu, o čtyři roky později však musel odejít.
Albert Pražák zemřel v ústraní téměř zapomenut 19. září 1956. V roce 1993 mu prezident Václav Havel posmrtně udělil řád T. G. Masaryka.
Převzato z webu Osobnosti.cz

1929 – 2008

Vladimír Preclík

1856 – 1938

Hynek Puc

Lóže: Národ (Praha)

1862 – 1937

Cyril Purkyně

1787 – 1869

Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně patří k nejvýznamnějším fyziologům 19. století a jeho objevy formovaly moderní biologii i medicínu. Byl prvním českým vědcem, který se prosadil na světové úrovni, a jeho jméno nese několik významných struktur v lidském těle, včetně Purkyňových vláken a Purkyňových buněk. Jeho vědecká práce byla obdivována napříč Evropou a díky své houževnatosti, systematičnosti a neúnavné zvídavosti vytvořil základ pro moderní neurologii a histologii. Purkyně byl zároveň pedagogem, který se zasadil o rozvoj českého vysokého školství a podporoval mladé talenty.
Jeho působení ve zednářské lóži „Zur wahren Eintracht“ ve Vratislavi bylo přirozeným důsledkem jeho intelektuální orientace. Tato lóže sdružovala vědce, lékaře a osvícenské učence, kteří hledali propojení mezi vědou, filozofií a duchovním růstem. Zednářství pro Purkyněho představovalo prostředí, kde se mohla svobodně rozvíjet diskuse o etice vědy, roli člověka a hodnotě vzdělání. Jeho zednářské aktivity ukazují, že neviděl vědu jen jako technickou disciplínu, ale jako cestu k pochopení člověka a jeho místa ve světě. V tomto ohledu dokonale zapadal mezi bratry, kteří věřili v pokrok, humanismus a morální odpovědnost.

1867 – 1923

Alois Rašín

Lóže: Národ a Dílo (Praha), Národní Veliká Lóže Československá

1895 – 1958

Hubert Ripka

Lóže: Národ (Praha)

1882 -1962

Ladislav Roháček

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1926 – 2018

Ivan Ruller

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Narodil se v rodině významného brněnského stavitele Čeňka Rullera. Vystudoval architekturu na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše (dnešní VUT), krátce byl asistentem Bedřicha Rozehnala a Bohuslava Fuchse a poté pracoval v různých architektonických kancelářích. Silně jej ovlivnil funkcionalismus a moderna. Do architektury často začleňoval výtvarná díla a úzce spolupracoval s celou řadou umělců, jako byli mimo jiné Bohumír Matal, Olbram Zoubek, Stanislav Libenský, Bohdan Lacina, Sylva Lacinová, Zdeněk Makovský či Valér Kováč.
Po roce 1968 čelil perzekuci, nesměl publikovat a byl také vyloučen ze Svazu architektů. Působil tedy v méně oficiálních sdruženích, jako například Blok architektů a výtvarníků nebo sdružení „Q“.
V letech 1990–1994 byl děkanem Fakulty architektury VUT, v roce 1994 získal profesuru. Přestože byla jeho pedagogická činnost úzce svázána právě s VUT, působil i na jiných univerzitách – například na STU v Bratislavě, na Fakultě architektury ČVUT a stál také u zrodu Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci. Od roku 1990 měl vlastní architektonickou kancelář. Jeho ateliér před koncem pracoval např. na projektu přestavby brněnského nábřeží Svratky či na přestavbě Rullerovy vlastní židenické obřadní síně. Aktivně se také vyjadřoval k otázce přestavby, resp. odsunu brněnského hlavního nádraží.
Za svou tvorbu získal řadu ocenění – v roce 1994 se stal laureátem Zlaté medaile VUT v Brně, o rok později obdržel Cenu města Brna za celoživotní architektonické dílo a od roku 1997 byl členem saské Akademie věd. V roce 2003 mu byla prezidentem republiky Václavem Klausem udělena medaile za zásluhy 2. stupně v oblasti umění, následovala Grand prix Obce architektů za celoživotní dílo v roce 2004 a cena Vladimíra Karfíka 2013/15 za zásadní přínos v urbanismu a architektuře z roku 2016.
Nebyl jen architekt a pedagog, aktivně se věnoval také sportu. Hrál ragby a od roku 1940 působil jako náčelník a matrikář odboru ragby v SK Moravská Slavia v Brně.
Zemřel koncem března 2018 ve věku 91 let.
Je pohřben v čestném hrobě na Ústředním hřbitově města Brna, náhrobek vytvořil jeho syn Tomáš Ruller (skupina 25e, hrob č. 41).

1750 – 1838

Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu

Lóže: U vycházejícího slunce (Brno)

Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu (německy Karl Joseph von Salm-Reifferscheidt, 3. dubna 1750 Vídeň – 16. června 1838 Vídeň) byl moravský šlechtic, komoří a říšský kníže. 
Karel Josef Salm se narodil ve Vídni 3. dubna 1750 jako syn Antonína Karla ze Salm-Reifferscheidtu, držitele Řádu zlatého rouna a jeho manželky Rafaely z Rogendorfu.
Studoval filozofii, práva a architekturu v Paříži, kde se seznámil s osvícenstvím a zednářstvím. Když zemřel jeho otec, bylo mu teprve 19 let. Jeho starší bratr Xaver, který byl duchovním, se zřekl majetku ve prospěch Karla. Karel se tak stal jediným majitelem statků Rájec, Blansko a Jedovnice. Kromě toho se staral o zděděné statky v Ardenách. Jeho první manželka Pavlína roku 1791 zemřela a on se znovu oženil s Marií Antonií Paarovou.
Na svých panstvích začal budovat průmysl a železářství, na což mohl navázal jeho syn Hugo František. Zastával úřad komořího a majestátem ze dne 9. října 1790 byl povýšen do stavu říšských knížat. K této události si nechal zhotovit knížecí korunu, která je v současnosti po svatováclavské koruně jedinou další panovnickou korunou na českém území.[2] Na Moravu přenesl zednářské hnutí a stal se jeho čelným představitelem.
Jeho panství na Moravě utrpěla velké škody za napoleonských válek, kraji se nevyhnulo pustošení francouzských vojsk na přelomu roku 1805–1806 a poté v roce 1809. Jeho panství se ocitlo ve finanční tísni a tak 8. září 1811 převzal celý rodový majetek mladý a dravý syn Hugo František.
Rodina 
S první manželkou Marií Františkou z Auerspergu (11. 12. 1752 – 13. 9. 1791), dcerou Karla Josefa Antonína z Auerspergu a hraběnky Marie Josefy z Trautsonu se oženil ve Vídni 8. června 1775. Marie Františka porodila dvojčata, ale jeden z chlapců brzy zemřel.
Hugo František (1. 4. 1776 Vídeň – 31. 3. 1836 Vídeň) manž. 1802 hraběnka Marie Josefa McCaffry z Keanmore (21. 3. 1775 Molsheim – 24. 4. 1836 Vídeň) 
František Antonín (1. 4. 1776 Vídeň), zemřel téhož roku. 
S druhou manželkou Marií Antonií z Paaru (5. 12. 1768 – 25. 10. 1838) se oženil 1. května 1792, jejich manželství však bylo bezdětné.

1866 – 1929

Hugo Salus

1867 – 1941

Přemysl Šámal

Přemysl Šámal (4. října 1867 Praha – 9. března 1941 Berlín) byl český a poté československý politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje, kancléř prezidenta Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Narodil se v Praze do rodiny Jana Šámala (1829–1900) a Marie Černé (1838–1898), sestry pražského starosty Tomáše Černého.
Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovypracoval jako advokát, zároveň působil např. v Muzeu Království českého nebo v Matici české. Také byl aktivním členem České strany pokrokové (realistické), od roku 1914 stál v jejím čele.
Na začátku 1. světové války byl jedním ze zakladatelů a organizátorů odbojové organizace Maffie.[7] Po emigraci E. Beneše stál v jejím čele a měl velkou zásluhu na tom že nebyla nikdy odhalena, byl dobrým koordinátorem konspiračních sítí.
Od února 1918 podporoval Českou státoprávní demokracii, do níž převedl velkou část bývalých realistů. V říjnu 1918 se zúčastnil jednání českých politiků s Edvardem Benešem v Ženevě, během pražských události 28. října tak nebyl přítomen v tuzemsku.
Po vzniku samostatného Československa se stal pražským starostou.Od roku 1918 byl také poslancem Revolučního národního shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Mandátu se vzdal na 72. schůzi v září 1919.
V únoru 1919 se stal přednostou Kanceláře prezidenta republiky, kterým byl až do prosince 1938. Kvůli této funkci se vzdal funkce pražského starosty.
Po začátku 2. světové války stál v čele odbojové organizace Politické ústředí, seskupující politiky z různých stran. Měl krycí jméno Oráč.[4] 27. ledna 1940 byl ve svém bytě v pražské Karmelitské ulici 14 zatčen gestapem za své protinacistické postoje. Byl čtyři měsíce vyslýchán a poté uvězněn v berlínské věznici Alt-Moabit. Odtud byl na vysokou kauci propuštěn do soukromé nemocnice v Berlíně, ve které krátce poté zemřel.
In memoriam byl v roce 1992 vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Poprvé se oženil 31. července 1899 s Annou Nekvasilovou (1875–1911), dcerou karlínského stavitele Václava Nekvasila,[13] se kterou měl syna Jaromíra (1900–1942)[14] a dceru Jarmilu (1906–1967).
Jeho druhá manželka Pavla Fořtová (1886–1974, roz. Kropfová) byla neteří pražského primátora Vladimíra Srba. Byla také známou malířkou se zájmem o egyptologii. Absolvovala přednášky u Františka Lexy a publikovala na téma egyptský ornament. Její originální přípravné kresby pro tuto publikaci jsou uloženy v Knihovně Jaroslava Černého (FF UK, Český egyptologický ústav).
Syn z prvního manželství Jaromír Šámal (profesor entomologie) byl 5. června 1942, tj. v období stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zatčen a téhož dne popraven na kobyliské střelnici. Jeho děti Jiřího a Alenu odvleklo gestapo. 12. července 1942 byly transportovány přes Polsko do Německa na převýchovu. Po skončení války byly obě děti vypátrány a navráceny do Československa. Manželka Jaromíra Šámala Milada rozená Cebeová (1906–1981) byla zatčena 10. června 1942. V následujících letech prošla koncentračními tábory Terezín, Osvětim a Ravensbrück. Poté byla převezena do vězení v Berlíně, kde zůstala do konce války.

1861 – 1932

Josef Scheiner

Lóže: Národ (Praha)

1893 – 1942

Jiří Sedmík

Lóže: Národ (Praha)

Jiří Sedmík (9. dubna 1893 Praha-Staré Město – 18. prosince 1942 v Plötzensee) byl český legionář, politik a diplomat. Během studií na Karlově univerzitě dostal povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády bojující v první světové válce a byl odvelen na východní frontu do Ruska, kde však padl do zajetí. Následně vstoupil do československých legií. V Rusku se seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem a stal se jeho průvodcem a tajemníkem během ruského Masarykova pobytu. Sedmík zorganizoval přesun legií po Transsibiřské magistrále do Československa a zastupoval republiku na mírových jednáních v Paříži. Během první republiky pracoval jako tajemník Edvarda Beneše a činný byl též v Českobratrské církvi evangelické. Po vypuknutí druhé světové války spolupracoval s protifašistickým odbojem (patřil mezi členy odbojové skupiny zformované kolem Karla Jaroše získávající informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek), avšak v březnu 1941 byl zatčen a Lidovým soudem v červnu 1942 odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán krátce před koncem toho roku.
Sedmík ovládal šest cizích jazyků (francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbštinu) a byl i literárně činný. Napsal dvě práce z oblasti politiky a ekonomie.
Sedmík absolvoval gymnázium a abiturientský kurs při pražské Československé akademii obchodní. Poté byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Když měl za sebou osm semestrů studia, dostal povolání do rakousko-uherské armády. Narukoval 14. července 1914 a byl odvelen na východní (ruskou) frontu první světové války. Tam v dubnu 1916 padl do zajetí. Měl sice snahu stát se členem zdejších československých legií, protože však ty se svým vznikem otálely, stal se členem srbské armády, s níž se účastnil bojů v Dobrudži. V květnu 1916 však československé legie skutečně vznikly a Sedmík do nich 20. května 1916 vstoupil.
Roku 1917 působil ve funkci důstojnického delegáta na sjezdu v Kyjevě a během zdejšího pobytu Tomáše Garrigua Masaryka působil jako jeho sekretář.Odjel s ním v září 1917 do Petrohradu a byl přidělen coby zástupce československých jednotek v Rusku k misi, jež zajišťovala převoz československých legionářů na západní (francouzskou) frontu. Vedle toho také zastával pozici československého atašé u štábu polských vojsk v Novonikolajevsku. Během přesunu československých legií po Transsibiřské magistrále a Japonsko se dostal do Spojených států amerických, kde od roku 1920 pracoval na postu vojenského atašé a zároveň byl již od roku 1918 vedoucím politické mise ruských legií na mírové konferenci v Paříži. V Americe se navíc oženil se svou snoubenkou Růženou. Na svatbě jim byl za svědka Jan Masaryk.
Po návratu do Československa ukončil své působení v legiích, ze kterých vystoupil 30. listopadu 1920, a stal se zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí[2] na pozici smluvního úředníka (od 1. května 1921). Zároveň pracoval jako tajemník Edvarda Beneše, jehož si (stejně jako Masaryka) velmi vážil.[2] Beneše Sedmík přivedl i mezi svobodné zednáře. Byl členem Československé sociálně demokratické strany dělnické a za tuto stranu neúspěšně kandidoval roku 1935 do tehdejšího parlamentu, tedy do Národního shromáždění republiky Československé.Stranické nakladatelství navíc vydávalo i Sedmíkovy knihy.
Sedmík byl pilný a ctižádostivý (ovládal šest cizích jazyků), díky čemuž se vypracoval až na pozici vrchního ministerského komisaře a poté i odborného rady. Činný však byl rovněž v Českobratrské církvi evangelické a působil také jako předseda Letního tábora Komenského u Bělče nad Orlicí patřícího této církvi. V táboře je postavena rekreační budova nazvaná „Sedmík“, jež byla za jeho účasti 30. července 1937 otevřena.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastoupil – v souvislosti s likvidací československého ministra zahraničí – od 31. května 1939 dovolenou a k 31. březnu 1941 byl přeložen do trvalé výslužby. Během válečných let se však Sedmík aktivně zapojil do protinacistického odboje. Koncem roku 1938 založil organizaci Politické ústředí, jež udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem a k jejímž členům patřili vedle jiných i Prokop Drtina či Vladimír Krajina. Současně s tím patřil mezi členy odbojové skupiny pod vedením policejního rady Karla Jaroše, která prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka a podplukovníka Josefa Balabána spolupracovala s organizací Obrana národa, jež se skládala především z příslušníků československé armády. Pro Obranu národa zprostředkovávali informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek (seznamy zadržených, důvěrníků či úředníků gestapa). Profesor Václav Černý skupinu kolem Karla Jaroše, jejímž členem byl též pražský primátor doktor Otakar Klapka, označoval pojmem „Sedmíkovci“.
Během jara 1940 bylo pozatýkáno deset členů organizace okolo Karla Jaroše.Vyšetřovatelé je obvinili z velezrady a z vyzrazení státního tajemství. Sedmík byl zajištěn 8. dubna 1940 a postupně prošel věznicemi v Praze na Pankráci (do 28. září 1940), v Drážďanech (do konce roku 1941), v Goleniówě (do května 1942) a v berlínském Moabitu. Dne 12. června 1942 ho německý Lidový soud, který probíhal v Berlíně, odsoudil k trestu smrti a zároveň ho zbavil všech čestných občanských práv. V den, kdy se rozsudek stal právoplatným, navíc ztratil nárok na odpočivný plat (výsluhu) a také penzijní zaopatření pro pozůstalé. Krátce před Vánoci 1942 byl Sedmík v Berlíně popraven. Výlohy nacistického Německa na tuto popravu musela pozůstalá rodina uhradit.
Po skončení druhé světové války byl dne 26. července 1946 Sedmík oceněn jmenováním in memoriam vrchním odborovým radou a ministerským radou. A v roce 2004 navrhoval Senát prezidentu republiky Václavu Klausovi udělit Sedmíkovi řád Tomáše Garrigua Masaryka. Vyznamenání však nakonec nezískal.

1932 – 1999

Jiří Seifert

1878 – 1938

František Sís

Celoživotně působil v mladočeském a posléze národně demokratickém tisku, a to na různých pozicích. Začínal jako redaktor mladočeských krajských novin, Mladoboleslavských listů. Patřil k těm, kteří ve straně podporovali reformní křídlo, vedené Karlem Kramářem, jehož se stal blízkým spolupracovníkem společně s Aloisem Rašínem. S ním se také od roku 1907 snažil o reorganizaci strany, a to již ve funkci tajemníka. Jeho historická chvíle přišla za první světové války, kdy se stal jedním z nejagilnějších členů domácího odboje a již tehdy také pomýšlel spolu se svým učitelem italštiny Ugo Dadonem na založení české zednářské organizace, která by sloužila jako platforma pro resistenci.
Bylo především Sísovou zásluhou, že po zatčení Kramáře a Rašína mladočeská strana jako celek nezabředla zcela do aktivismu. Sís počátkem roku 1917 založil časopis Národ, kolem kterého pak soustředil řadu vynikajících politických i intelektuálních osobností, které usilovaly o pevné hájení státoprávní politiky a českých národních zájmů. Podílel se i na koncipování Manifestu českých spisovatelů a byl blízkým spolupracovníkem jak Jaroslava Kvapila, tak Přemysla Šámala. Když došlo po amnestování politických vůdců Kramáře a Rašína na podzim 1917 k reorganizaci v hlavním stranickém periodiku – Národních listech – stal se Sís jejich šéfredaktorem. Účastnil se všech zásadních politických akcí roku 1918 a aktivně pracoval i v zastřešujícím orgánu domácí politiky – Národním výboru. Za práci v odboji byl po válce opakovaně oceněn.
Po převratu se stal František Sís poslancem za nově vzniklou pravicovou stranu – národní demokracii –, jež měla mladočeský základ. Na stranických kandidátkách se objevoval i v následujících letech, svůj mandát však následně přenechával jiným méně úspěšným kolegům. Místo toho raději dlouhodobě pobývat na studijním pobytu ve Francii, kde si chtěl doplnit své vzdělání, a pustil se tam také do organizování krajanské kolonie. Sísovi sourozenci byli také původně mladočeští žurnalisté a žili dlouhodobě v zahraničí. Bratr Vladimír v Bulharsku a sestra Milada v Paříži. Zde se také Sís, který do té doby udržoval kontakty především s italským zednářstvím, seznámil i se zednářstvím francouzským.
Sísovou cestou k zednářství byly styky s italským špionem Ugo Dadonem, který se i touto formou snažil pomoci k rozšíření italského velmocenského vlivu ve střední Evropě. Od podzimu roku 1918 působil Dadone jako tiskový atašé italského vyslanectví v Praze a tehdy oprášili se Sísem plány na založení zednářství skotského ritu pod italskou gescí u nás. Sís sehnal řadu reprezentativních osobností především z redakčního okruhu časopisu Národ, velmi vlivných mužů, kteří si přáli se stát svobodnými zednáři, a Dadone jim zajistil zkrácenou cestu k přijetí přes Loggia Nationale Or. Di Roma. Z této kooperace vznikla nejen lóže Národ, ale i řada dalších dceřiných, z nichž ne všechny přežily. Takto byly obsazeny i posty vyšších stupňů, včetně 33. Přestože mnozí zednáři považovali tento proces za velmi problematický, zůstává faktem, že František Sís byl tím, kdo pro české svobodné zednářství v jeho počátcích učinil naprosto základní personální i diplomatické kroky.
Po atentátu na Aloise Rašína roku 1923 byl František Sís povolán zpátky do Prahy, aby převzal politické vedení Národních listů. Přestože patřil k blízkému Kramářovu okruhu, udržoval nadstandardní vztahy i se skupinou Hradu, především pak s Přemyslem Šámalem, a patřil mezi hradní informátory. Když se však ve druhé polovině dvacátých let začaly v národní demokracii ostře vymezovat dva tábory – nacionalistický (idealistický) představovaný např. Viktorem Dykem, a pragmatický v čele s Františkem X. Hodačem, přidal se Sís k nacionalistům. Jeho důvody možná byly pragmatické, neboť Hodač jej opakovaně kritizoval za špatné hospodaření v Národních listech a snažil se jeho vliv omezit. Roku 1930 během jednoho konfliktu přímo s Hodačem dostal dvaapadesátiletý Fratišek Sís záchvat mrtvice, který jej již natrvalo vyřadil z veřejného života a izoloval jej ve vinohradské vile. Své místo v Národních listech přenechal výměnou za finanční podporu na sepsání Dějin Maffie, jež pak na pokračování vycházely v Národních listech, a v této době psal i svá pojednání o počátcích svobodného zednářství v Československu – Vznik svobodného zednářství obřadu skotského starého a přijatého v Československu.
Zemřel v 60 letech, 17. srpna 1938, v předvečer zániku první československé republiky.

1892 – 1957

Josef Skupa

Lóže: Josef Dobrovský (Plzeň)

1877 – 1963

František Slabihoudek

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1925 nastoupil v Moravské Ostravě jako revizní lékař Okresní nemocenské pokladny.
Aktivně působil společně s doktorem Malým v Masarykově lize proti tuberkulóze, přičinil se o zřízení Domu zdraví, sdružujícího různé zdravotnicko-sociální organizace a spolky.
Pomáhal při založení ošetřovatelské školy v Mariánských Horách, kde se ujal i praktické výuky. Za okupace se zapojil do odbojové činnosti a v letech 1940–1941 byl vězněn.
V roce 1946 se stal docentem sociálního lékařství a byl prvním představitelem tohoto oboru na lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
V 50. letech 20. století byl ředitelem Okresních ústavů národního zdraví v Ostravě a Bohumíně. V roce 1955 obdržel Cenu města Ostravy za zásluhy o budování zdravotnictví ve městě, ve stejném roce se stal profesorem sociálního lékařství na univerzitě v Olomouci, kam později přešel na plný úvazek.
Zemřel 15. dubna 1963 v Ostravě, jeho jméno nese ulice v blízkosti ostravské fakultní nemocnice.

1893 – 1942

Antonín Slavík

1920 – 2005

Jiří Šonka

Lóže: Most (Praha)

1662 – 1738

František Antonín Špork

1946 – 2026

Ivan Odilo Štampach

Lóže: Lasenic (Praha)

Ivan Odilo Štampach (též Ivan O. Štampach; 18. února 1946 Praha – 10. ledna 2026 tamtéž) byl český religionista, teolog a vysokoškolský pedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý člen Křesťansko-sociální platformy ČSSD. Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky, poté zde působil jako externí vyučující, od roku 1997 působil také na IES v Praze.
Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a později vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal řeholní jméno Odilo. Od července 1999 působil jako duchovní v pražské farnosti Starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002, poté už jako duchovní nepůsobil v žádné církvi, i když se nadále hlásil ke křesťanství.
Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.
Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči.
Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku. V mládí projevoval zájem o pravoslavnou tradici a anonymně přispěl i do některých misijních publikací. V Trenčíně 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.
V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 – 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (uchován v Libri Prohibiti Jiřího Gruntoráda). Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská).
V letech 1978 až 1983 Štampach tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem. Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).
V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[10] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu. V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.
28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní. 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení. Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.
V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky. Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil. O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímal i jako religionista.
Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: byl předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos &#8211; Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD. Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.
Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.
Po přemístění Literárních novin jejich šéfredaktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.
Zemřel 10. ledna 2026 v Praze.

1880 – 1919

Milan Rastislav Štefánik

1885 – 1948

Zdenko Štekl

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1947 – 2010

Martin Štěpánek

Martin Štěpánek (11. ledna 1947 Praha – 16. září 2010 Praha) byl český herec, režisér, novinář a politik, syn herce Zdeňka Štěpánka. 
Maturoval roku 1965, poté studoval herectví na DAMU. Účinkoval v Národním divadle v Praze, v Činoherním klubu v Praze a v letech 1977–1981 v Divadle na Vinohradech. Roku 1981 emigroval s manželkou Jaroslavou Tvrzníkovou a dětmi do Rakouska, odkud se po dvou letech přestěhovali do Německa. Zde působil v mnichovské redakci rádia Svobodná Evropa. Zpět do vlasti se vrátil roku 1994. Pro Svobodnou Evropu pracoval až do roku 2002, kdy byla zrušena česká sekce rádia. Byl vlastním bratrem herce Petra Štěpánka a po otci nevlastním bratrem herečky Jany Štěpánkové. Po otci byl také svobodným zednářem. 
Od 4. září 2006 do 8. ledna 2007 působil ve funkci ministra kultury v první vládě Mirka Topolánka, jež poté, co nezískala podporu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podala dne 11. října 2006 demisi.
V podvečer 16. září 2010 se v pražském bytě zastřelil. Pochován je na mělnickém hřbitově Na Ráji.

1896 – 1968

Zdeněk Štěpánek

Zdeněk Štěpánek (22. září 1896 Tvoršovice u Benešova – 21. června 1968 Praha byl český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, československý legionář, otec herců Jany, Martina a Petra Štěpánkových a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.
Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi v divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle. Ztvárnil několik postav české historie, v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil hlavní postavy Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, v Císařově pekaři – Pekařově císaři maršála Russworma či Mikuláše Dačického z Heslova v Cechu panen kutnohorských, toho ztvárnil jak ve filmovém, tak divadelním zpracování. 
Po válce krátce působil v divadle v Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech, od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze. V té době působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, přičemž psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je například autorem dramatu Nezbedný bakalář a spoluautorem scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.
V roce 1937 a 1938 hrál jedny z hlavních rolí ve dvou filmech, které měly podporovat český národ. Prvním byla Čapkova Bílá nemoc, která byla silně protiválečná a protitotalitní, zde ztvárnil hlavní zápornou postavu, maršála. Druhým byl Cech panen Kutnohorských, kde ztvárnil hlavního hrdinu Mikuláše Dačického z Heslova, který kritizoval a odsuzoval německou „roztahovačnost“ v Čechách a že Češi si své záležitosti dokáží spravovat sami.
Z prvního manželství s Elenou Hálkovou (vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka) pocházela jeho první dcera, česká herečka Jana Štěpánková (1934–2018), z druhého manželství se Soňou Grossovou pak měl tři syny, Zdeňka mladšího (9. 2. 1946 – 28. 5. 1946) a dva budoucí herce, Martina (1947–2010) a Petra (* 1948), a svoji druhou dceru Kristinu, provdanou Taberyovou (1951–2023), která byla divadelní režisérkou, pracovnicí České televize a spoluzakladatelkou a dlouholetou členkou správní rady humanitární organizace Člověk v tísni.

1889 – 1972

Karel Štipl

1878 – 1957

Viktor Stretti

1880 – 1925

Jan Štursa

1878 – 1953

Jan Šváb

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

1873 – 1962

Max Švabinský

1873 – 1933

Antonín Švehla

&#8211; český, poté československý agrární politik, účastník protirakouského odboje a ministerský předseda
Manželství z rozumu, které se stalo manželstvím z lásky, takový byl vztah mezi A. Švehlou a T. G. Masarykem. Prezident nacházel u Švehly mravní a ideovou autoritu, vzývanou a uznávanou národem. V posmrtné vzpomínce na bývalého premiéra a jednoho z &#8220;mužů 28. října&#8221; uvedl: Našel jsem v něm při budování nové republiky a demokracie spolutvůrce loajálního a dovedného. Náš stát je šťasten, že mu osud v pravý čas dal pracovníka a státníka, jako byl Švehla.
A. Švehla, od roku 1902 místopředseda Sdružení českých zemědělců a zakladatel časopisu Venkov (1906), byl v letech 1908-16 poslancem zemského sněmu a od roku 1909 stál v čele výkonného výboru České strany agrární. Náležel mezi stoupence historického práva českých zemí a Masaryk se před svým odchodem do zahraničí za 1. světové války účastnil právě u Švehly schůzek českých poslanců zemských i říšských. Švehla za války patřil vedle K. Kramáře a P. Šámala k vedoucím činitelům domácího protirakouského odboje. Podílel se na existenci Českého svazu, od roku 1917 byl v popředí Maffie a od vzniku Národního výboru v červenci 1918 stál v jeho čele. Po odjezdu Kramářovy delegace na ženevskou schůzku s E. Benešem byl spoluorganizátorem státního převratu 28. října. Když toho dne došla do Prahy zpráva o Andrássyho nótě, &#8220;muži 28. října&#8221; &#8211; vedle Švehly a Soukupa ještě A. Rašín, J. Stříbrný a odpoledne dorazivší V. Šrobár &#8211; jednali rychle a pohotově. Ještě téhož dne předsednictvo Národního výboru rozhodlo o převzetí státní moci i veřejné správy.
Po vzniku Československa byl ministrem v několika vládách. V letech 1918-20 jako ministr vnitra měl značný podíl na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Po dvouletém působení na ministerstvu z úřadu odcházel jako zkušený politik se znalostí správních problémů. Pozemkovou reformu, kterou spoluprosazoval, správně považoval &#8211; vedle významu národohospodářského a sociálního &#8211; za příležitost agrární strany k posílení jejích pozic. Na prvním poválečném sjezdu strany v roce 1919 byl zvolen znovu do jejího čela. Tehdy strana na jeho podnět přijala i nový název: Republikánská strana československého venkova. Nově přijatý program vyjadřoval i Švehlův názor, že venkov musí stát v prvních řadách v práci pro republiku a demokracii.
V roce 1922 stanul v čele vlády a usiloval o prosperitu i upevnění demokratického právního řádu. To už bylo po překonání politických otřesů spojených s vlivem bolševické revoluce v Rusku. Tento pokus o destabilizaci vedl k ustavení tzv. Pětky. Byla to politická dílna, v níž se scházeli a probojovávali dohodu o důležitých otázkách politických i správy státu představitelé pěti nejsilnějších státotvorných a demokratických stran: vedle Švehly A. Rašín za národní demokracii, R. Bechyně za sociální demokracii, J. Stříbrný za národní socialisty a J. Šrámek za lidovce.
V letech 1922-29 (s výjimkou krátkého období úřednické vlády 1926) byl Švehla ministerským předsedou. Ve třetí Švehlově vládě se podařilo něco výjimečného &#8211; tři německé strany vyslaly své zástupce do vlády a počátkem roku 1927 do ní vstoupili i dva představitelé Slovenské ľudové strany; ovšem po aféře s V. Tukou přešla Hlinkova strana znovu do opozice.
I když Švehla raději jednal v pozadí a byl mistrem politické dohody i kompromisu, pokud bylo třeba, své mínění vyslovil nahlas, veřejně a důrazně, přičemž zájem státu byl u něj vždy na prvním místě. A stejně tak byl pro něj příznačný politický realismus. V lednu 1926 na adresu různých radikálů poznamenal: Musíme být opatrní, abychom v žádném případě nepřekročili hospodářské možnosti. Usnesená sociální reforma by nám byla málo platnou, kdybychom si na ni nevydělali.
Švehla se také celou vahou své osobnosti zasadil o nelehké znovuzvolení T. G. Masaryka v roce 1927. Bylo to v době, kdy ve vzrušené politické atmosféře doznívaly aféry s R. Gajdou, J. Stříbrným, a kdy i bývalý Masarykův blízký spolupracovník K. Horký volal Masaryk Redivivus? (Znovuvzkříšený Masaryk?). Ale i jiní lidé, kteří nepatřili k Masarykovým oponentům, se domnívali, že by už pro svůj věk měl být vystřídán. Švehla však správně pochopil, v čem tkví Masarykův význam pro vnitropolitickou situaci i zahraniční prestiž státu a jeho volbu prosadil. Uznával také práci a zásluhy E. Beneše (Důvěřuji Benešovi v zahraničních věcech), ale měl k němu i řadu kritických výhrad. To mu Beneš nikdy nezapomněl a za 2. světové války ho dokonce nespravedlivě označil za fašistu. Byl to naprosto účelový útok, který předznamenával zákaz agrární strany po válce.
Koncem 20. let se pro vážné onemocnění vzdaloval Švehla z politického života. Za svého nástupce ve vládní funkci &#8211; po dohodě s Masarykem &#8211; určil F. Udržala, který měl blízké politické postoje, ale nikoliv už Švehlovu obratnost. Agrární stranu nakonec ovládl R. Beran, který prosadil odstranění Udržala z křesla ministerského předsedy.
F. Peroutka bystře poznamenal, že počátky budování státu měly tři hlavní sloupy: 28. říjen, pozemkovou reformu a ústavu. Nebylo náhodné, že k vytvoření všech tří pilířů státnosti přispěl lvím podílem právě Švehla. Krátce před jeho smrtí s ním měl jeden z posledních rozhovorů K. Čapek (1933). Ve sporu demokracie nebo diktatura vyjádřil Švehla své stanovisko jasně: Naše politika byla od národního probuzení demokratická, protože ani nemohla být jiná. Bílá hora, konec našeho státu, to bylo vítězství císařské autokracie; když jsme nechtěli Rakousko, nechtěli jsme ani ten jeho nedemokratický systém. Naše dějiny i naše nátura nám nedávají jinou možnost než demokracii.
Podobně tomu bylo i v otázce sociální, jeho usilování o sociální smír nemělo však jen pragmatické pojetí, ale i morálku a cit. K 28. říjnu 1932 &#8211; v době hluboké krize &#8211; k tomu napsal: V našem národě jako v každém jiném jsou dva póly. Jeden pól individuálního egoismu a druhý pól kolektivního altruismu. Mezi oběma póly musí dojít k dohodě a harmonii. Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a své svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.
Zdroj: www.libri.cz

1878 – 1948

Emil Svoboda

Lóže: Národ (Praha) a Pravda vítězí

1902 – 1997

Jiří Syllaba

Lóže: Národ (Praha)

1868 – 1930

Ladislav Syllaba

Lóže: Národ (Praha)

1888 – 1970

Jan Bohumír Syrový

Lóže: Národ (Praha)

1858 – 1940

František Táborský

1879 – 1961

Heřman Tausik (též Herman Taussig)

1895 – 1958

Jan Thon

Lóže: Národ (Praha)

Ladislav Tichý

Lóže: J.A. Komenský

1879 – 1961

Jan Uher

1900 – 1980

František Uhlíř

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

Působil jako učitel. Od roku 1921 učil v Petřvaldu a byl školním inspektorem. Angažoval se v rozvoji českojazyčného školství v regionu Těšínska. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939. Krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Strany národní jednoty. Profesí je dle údajů k roku 1935 uváděn jako učitel. Bydlel v Moravské Ostravě-Mariánských Horách.[3] Po osvobození byl v letech 1945-1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1946 byl v letech 1946-1948 členem Ústavodárného Národního shromáždění.[4][5][6] Vroce 1939 uprchl přes Polsko do Francie. Angažoval se v československém exilu a zahraničním vojsku. Byl členem exilové Státní rady Československé. V letech 1944/1945 pak členem delegace exilové vlády na osvobozených územích státu. Zúčastnil se jednání v Moskvě, kde se koncem války dojednával politický program nové vlády. Po osvobození se pak znovu zapojil do politické činnosti. Byl místopředsedou národních socialistů. Po únorovém převratu roku 1948 byl při pokusu o odchod do emigrace zatčen a vězněn. Roku 1949 uprchl do Londýna. Později žil v Kanadě.[7][1] Jeho syn František Uhlíř mladší (Fanek) byl právníkem, sociologem, a publicistou. V letech 1946–1948 člen Zemského národního výboru v Brně za mladé národní socialisty. V letech 1954–1968 byl pracovníkem Výboru pro svobodnou Evropu v New Yorku. Od roku 1968 působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově.

1884 – 1968

Bohumil Vančura

Lóže Pravda a svornost a J.A. Komenský ve vyhnanství

1885 – 1946

Theodor Veidl

1928 – 2006

Zdeněk Veselovský

1886 – 1961

Jindřich Vodička

Lóže: Lux in tenebris (Ostrava)

První správce přírodovědných sbírek Ostravského muzea.
Jindřich Vodička se narodil 8. července 1886 v Blansku na Moravě. Gymnázium navštěvoval v Brně. Zájem o přírodu jej po maturitě zavedl ke studiu přírodních věd na Karlově univerzitě. Působil na gymnáziích v Praze, v Místku a Příboře, dále na reálkách v Lipníku nad Bečvou a v Uherském Brodě. Od roku 1919 vyučoval přírodopis na české státní reálce v Moravské Ostravě (Krkavec 1956).
Prof. Jindřich Vodička se po příchodu do Ostravy zapojil do činnosti Přírodovědecké společnosti v Moravské Ostravě, ve které setrval jako dlouholetý člen a jednatel. Od roku 1936 vykonával také funkci konzervátora Státního památkového ústavu pro ochranu přírody a krajiny v okresu Ostrava. Spolu s Ing. Madlmayerem, prof. Kalusem a prof. Štěpničkou byl členem kuratoria botanické zahrady, které usilovalo o zřízení botanické a zoologické zahrady v Ostravě v městském parku v nově zakládané části městských sadů (Zprávy spolkové 1921).
Prof. Vodička se s dalšími významnými osobnostmi ostravské přírodovědné obce prof. Kranichem a Ing. Dr. Mont. Šustou zasloužili o shromažďování přírodovědných sbírek v Ostravě a o pozdější vznik přírodovědného oddělení Ostravského muzea. Na žádost správy muzea a doporučení Přírodovědecké společnosti se stal prvním kustodem přírodovědných sbírek: „Správcem ustanoven neúnavný prof. Jindřich Vodička, který v krátké době umístil v tomto oddělení všechny savce, ptáky a plazy ostravského kraje a nerosty nejen z Ostravska, ale i cizích nalezišť, pokud se zpracovávají ve Vítkovických železárnách. Expozice byla otevřena dne 10. dubna 1933.“ (Zpráva o činnosti musejního spolku v Mor. Ostravě za rok 1932-1933).
O širokém záběru přírodovědných znalostí prof. Vodičky lze usuzovat mimo jiné ze znalostí z výzkumu v oboru botaniky, archeologie a geologie: „V jihozápadním výběžku Landeku &#8230; samostatně zde kopal v r. 1936 také J. Vodička.“ (Jiřík 1993), a také z úvodních přednášek k přírodovědným filmům promítaných Přírodovědeckou společností.
Prof. Vodička spolupracoval rovněž se Slezským studijním ústavem v Opavě, kde jej Dr. Kempný pověřoval úkoly v oblasti botanické, zoologické i mineralogické a paleobotanické. V letech 1953 až 1958 vedl skupinu botaniků (RNDr. Řeháček, Klein a Millerová) při průzkumu Rychlebských hor, Beskyd, Nízkého Jeseníku a Kotouče. Podílel se na výzkumech v místech projektu vodního díla přehrady Šance-Řečice. Informuje o nich např. prof. Krkavce ze Slezského ústavu ČSAV. Jednalo se o zničení lokality rašeliniště u Starých Hamer i rašelinného lesa v Hutích pod Smrkem s výskytem ojedinělých druhů rostlin a dále o potřebnost zřízení chráněného naleziště v lužním háji v Ostravici s výskytem kapradiny pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris) (Korespondence prof. Vodičky s Dr. Kempným). Část jeho botanických sběrů se zachovala v muzejním herbáři.
Významnou měrou se podílel i na vzniku geologických sbírek muzea. Z inventáře sbírek, pořízeného po II. světové válce vyplývá, že od něj pocházela více než polovina sběrů ve sbírce nerostů ostravského kraje a ve sbírce dynamické geologie (obsahovala různé genetické typy hornin a minerálů a příklady vlivu geologických činitelů).
Výsledky svých terénních výzkumů přispíval do časopisu Přírodovědný sborník Ostravského kraje, ve kterém působil i jako člen redakční rady v letech 1950–1952. V Ostravském muzeu pracoval až do roku 1960.
Zdroj: Ostravské muzeum, Ostrava

1911 – 2008

Vladimír Wagner

Lóže: Národ (Praha)

<div class="czr-wp-the-content">
<h4 class="wp-block-heading">Zednářský a duchovní život prof. MUDr. Vladimíra Wagnera očima jeho syna Michala Wagnera</h4>
Můj otec Vladimír Wagner se narodil v roce 1911 v Brně v rodině státního úředníka. Rodina si vedla za jeho vyrůstání a rané dospělosti po dobu první Československé republiky hospodářsky dobře.
Otec byl během svých středoškolských studií zanícený křesťan. Postupně však ztrácí víru ve věrohodnost textu bible. Jeho obdiv k Ježíši jako historické postavě zůstává, avšak s tím, že ho nemůžeme na základě existujících dokumentů znát natolik, abychom na tom založili svůj náboženský život.
Místo toho získává obdiv k vědeckému poznání a rozhoduje se pro vědeckou dráhu založenou na studiu medicíny. Věda ovšem byla v meziválečném období vnímána jako slibnější síla, než je tomu dnes, ve 21 století. Její prokázaný potenciál objevovat pravdivé zákonitosti dával tehdy mnoha myslícím lidem naději, že další vědecké objevy mohou rychle vést ke společnosti spravedlivější a duchově svobodnější a hlubší. Proto otec tehdy doufá v racionální a vědecký levicový vývoj vedoucí k hlubší sociální spravedlnosti. Začátek německé okupace ho zastihuje jako právě ženatého lékaře počínajícího vědeckou dráhu. Tu dobře popisuje ve svých pamětech nazvaných „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1 vydaných nakladatelstvím Galén. Ve svých pamětech popisuje hlavně lékařské a výzkumnické prostředí. O svých zednářských kontaktech v pamětech, psaných za totalitního režimu, mlčí.
Obdivuje přínos tehdy rostoucí intelektuální autoritě vědy pro společnost jako celek. To ho však nevede k bezvýhradnému přijetí vědeckého materialismu jako světového názoru. Jeho knihovna podává bohaté svědectví o jeho pokračujícím úsilí získat co nejvíce duchovních hodnot ze všech možných zdrojů: Historii a popularizaci vědy, z intelektuálních evropských románů, děl filosofických i textů o prakticky všech světových náboženstvích.
Celou druhou světovou válku je otec v odboji. Zprvu sbírá a předává informace pro ještě svobodnou Jugoslávii a dále pak pro exilovou Benešovu vládu. Díky statečnosti svých spolupracovníků, lékařů Baboka, Procházky a Jugoslávce Gjuriče, kteří ho po svém zatčení neprozradili a byli odsouzeni za odboj k smrti a popraveni, otec přežívá jako zázrakem rozbití této skupiny. Společně s lékaři Raškou a Málkem je pak napojen na protektorátního ministerského předsedu Eliáše. Po Eliášově popravě a rozbití tohoto spojení nachází kontakt na ilegální buňku komunistické strany a do konce války je aktivní v komunistickém odboji. Po skončení války vystupuje ještě před „vítězným únorem“ z komunistické strany, protože poznává její duchovní prohnilost a neupřímnost. Za svoji odbojovou činnost byl navržen na vyznamenání, ale komunisté mu odchod z jejich strany a kritiku jejich činnosti neodpustili. Po „vítězném únoru 1948“ bylo řízení o jeho vyznamenání zastaveno. Dostal ho teprve po sametové revoluci.
Víru ve význam vědeckého poznání však neztrácí. Je si vědom debaklu eugeniky kvůli jejímu obludnému zneužití nacizmem. Také nároky marxismu být vědeckou disciplínou byly těžce zprofanovány, obzvláště hrozivě propagací falešných pseudoobjevů Lysenka a jeho následovníků. Tím otec, stejně jako další poctiví vědci, např. Sekla, trpěl. Otec však správně chápal, že tyto a další problémy jsou mravním selháním celé společnosti a ne vědeckého poznání. Nicméně optimismus o vlivu vědeckého pokroku na společnost musel po druhé světové válce poněkud vyblednout i u něho, jako u všech hlouběji myslících osob.
Po ztrátě sympatií s myšlenkami i praxí komunismu se otec stává, pod vlivem Syllaby, Charváta a dalších lékařů, zednářem. Velmi na něj zapůsobil výrok (tradovaný nejméně od založení Lože Národ), že mezi zednáři pozná nový člen 9 z 10 Bratrů v Zednářském Řádu jako lidi slušné, kdežto ve společnosti jako celku je tento poměr obrácený. Duchovně je můj otec před vstupem do Řádu i po něm člověkem hledajícím hlubší duchovní pravdy. Seznamuje se s knihami všech pěti hlavních náboženství. Stejně jako na mě i na něho zapůsobily nejvíce Hovory Konfuciovy. Zná i Korán, texty budhistické a hinduistické.
„Vítězný únor 1948“ je pro otce zdrojem utrpení, stejně jako pozdější rozhodnutí Zednářského Řádu „uspat se“ – laicky znamená „ukončit činnost“, protože morálně se legitimní pokračování Řádu v novém totalitním systému, které se nejdříve zdálo jen velmi nesnadné, stává nemožným. Otec vzpomínal, že na poslední Práci Lóže Národ mnoho Bratří po rituálním zhasnutí světla plakalo.
Náš Řád byl v roce 1951 uspán, ale není zcela mrtev. Bratři udržují osobní kontakty a někdy pořádají i improvizované Zednářské Práce. Jedna taková skupina zednářů, hlavně zahrnující členy plzeňské Lóže Dobrovský, se schází občas v Mariánských Lázních, kde schůzky pomáhá organizovat Bratr Mates, vedoucí tamního balneologického ústavu. Mistr Lóže Dobrovský Bratr Sloboda tam vedl dokonce konferenční Práci. Druhým místem, kde se skupina Bratří po rozpuštění Řádu scházela, byly Pastviny v Orlických horách. Tam se také, dle vzpomínek otce, několikráte konala, v lese blízko pevnosti Adamova Hora, neformální Práce. Byla doslova, nikoliv jen obrazně, Práce pod širým nebem. Zejména vzpomínám na osobnost Bohouše Herana, violoncellistu a Hudebníka Řádu. Já si vzpomínám i na jedno setkání otcových známých, většinou značně starších pánů, v černém a v bílých košilích, v Praze ve vile mého dědečka. Doma se, s výjimkou vyprávění mého otce, když jsme byli sami, o zednářství vůbec nemluvilo.
Na počátku let šedesátých je otec pozván na ministerstvo vnitra a dostává (s hrozbami odmítne-li) nabídku spolupráce s StB. Tu odmítá doporučeným dopisem, jehož text mi dal přečíst, než ho soudruhům z ministerstva vnitra poslal. Po více než roce je otec zatčen (spolu s několika přáteli – ne zednáři) a odsouzen pro podvracení republiky, přechovávání samizdatů a podobné záležitosti. Než začali s protokolovaným výslechem, tak první věta, kterou mu řekli, byla: „To jste si nemyslel, když jste nám odmítl spolupráci, že vás sem tak brzo dostaneme.“
Po odsouzení je otec vězněn po dva roky na Slovensku v Ilavské věznici. Posléze tam zastává funkci vězeňského lékaře. Pro svoje výsledky jako vězeňský lékař je na žádost ředitele Ilavské věznice propuštěn. V Ilavské věznici sdílel otec část času celu se slovenským katolickým knězem, který dříve studoval a pracoval ve Vatikánu. Vyprávěl otci o dokumentu, na který narazil ve Vatikánské knihovně. Dokument hovořil o Ježíšově pobytu v Alexandrii před návratem do Palestiny. Označoval Ježíše za významného Alexandrijského τθεράπευτές. Znamenalo to lékaře či léčitele nebo významného člena Alexandrijské větve Essenských, která se nazývala „Therapeutes“. V každém případě byl kněz svým nálezem nadšen a chtěl jej publikovat. Nadřízení mu to vymluvili s odůvodněním, že „laická veřejnost by si to špatně vykládala“. Můj otec si před tím i potom velice vážil Ježíše jako historické osobnosti.
Ve vězení se otec nakazil tuberkulózou, ze které se po propuštění léčí. Řád byl v té době už nějakou chvíli uspán, ale mrtev nebyl. Po dobu, co byl otec vězněn, dostávala naše rodina od zednářů peněžní podporu, snad hlavně od Bratrů z Lóže Dobrovský v Plzni. Pro mě je to dodnes to nejvýmluvnější svědectví o síle morální tradice v našem Řádu.
Jedno z posledních setkání Bratrů Zednářů před sametovou revolucí se konalo v počtu 8 osob v bytě mého otce a jeho druhé manželky Marieny na Pankráci v létě 1968. Probírala se otázka, zdali je již vhodné požádat o legalizaci Řádu. Bylo rozhodnuto vyčkat, jestli nedojde k ruské invazi nebo k jinému nepříznivému zvratu a Československo bude svobodné. K invazi došlo. Československo svobodné nebylo. Přeživší Bratři, se kterými byl můj otec v kontaktu, se sešli znovu až po sametové revoluci.
V letech „normalizace“ po roce 1968 byl můj otec chartista, což nebyla pro člověka již jednou vězněného pro politické přestupky, maličkost. Ztrácí práci v Praze a musí jezdit do zaměstnání do Příbrami a pak do Benešova. Příkladnou oporou je mu v těžkých letech normalizace a po té do konce dlouhého života jeho druhá žena Mariena.
Po Sametové revoluci je otec jedním z 28 bratří, co znovu vnesli do Řádu světlo. Má adresy Bratří, zjišťuje kdo je ještě živ, svolává je. Pak se scházejí k přípravě obnovy, někdy i v jeho bytě. Z 28 ještě žijících Bratří je jen 19 v dostatečném zdravotním stavu schopných zahájit zednářský rituál znovuvnesení světla do lóží. Rituálu znovuotevření třicet devět let uspaného Řádu se na Hradčanském náměstí účastnili také hosté ze zahraničních obediencí, například z USA a Finska. Byla to tedy mezinárodní událost. Znovu vznikly tři předválečné Lože: Národ, Most a Dílo a jedna slovenská lóže. Řád se poté snažil získat co nejrychleji nové členy. Měl za první republiky asi kolem tisíce členů, po druhé světové válce jich bylo snad 500. Pro účast na rituálním znovuotevření po sametové revoluci zůstalo 19 členů. Noví Bratři byli poté rychle přijímáni nejdříve z těch osob, které přeživší Bratři osobně znali.
Otec byl zvolen třetím Mistrem Lóže Národ, po Jiřím Syllabovi (ten se stává Velmistrem Řádu) a po Václavu Rejholcovi. Po dvou letech přestal být Mistrem Lóže, ale pak se k této funkci na rok znovu nečekaně vrátil. Je to proto, že nově zvolený následující Mistr Lóže Národ nečekaně rezignoval na počátku první Práce, kterou měl vést. Otec uklidnil vzniklý zmatek mezi Bratry a „ujal se Mistrovského kladiva“, to jest mistrovské úlohy, na další rok. Dle Bratra Jana T. provedl odvážný krok tím, že poskytl maximální prostor nově přijatým mladým Bratrům. Mezi Bratry, které osobně přijal do Řádu, byl i budoucí Mistr Lóže Národ a Veliký Mistr Veliké Lóže České republiky Petr Jirounek.
Otec byl Mistrem Lóže Národ, ale jeho vliv na Řád jako celek byl v prvních letech Řádu malý. S několika Velmistry a s jedním zástupcem Velmistra měl zásadní rozpory, jak má Řád vypadat. Otec prosazoval větší otevřenost Zednářů k veřejnosti a sloučení s dalšími Lóžemi existujícími v Čechách. Jeho návrhy a myšlenky se uskutečňovaly mnohem později. Petr Jirounek, když se stal Velmistrem, byl inspirován ve své decentralizující reorganizaci Řádu i tátovým názorem, jak by Řád měl vypadat.
I když na konci svého života otec již nemohl na Práce lóže docházet, sleduje dění v Řádu s nesmírným zájmem. Vždy po Práci Lóže Národ v pondělí si ode mne nechával v úterý vyprávět o dění v lóži a Řádu. Velmi vítal i návštěvy členů Řádu, zejména Petra J., Petra K. a Martina G. Podporuje akt sloučení Řádu s další Zednářskou obediencí – to jest organizací – která vznikla po sametové revoluci. Ostatně toto sloučení implicitně navrhoval otec již na jedné z letních Jánských slavností v letech devadesátých, která byla konána na zámku Kozel.
Otec se dožil 97 let. Dvě otcovy vlastnosti vynikaly: nebojácnost a láska k pravdě, s ní spojená pak byla láska k vědě. Napsal celkem 301 vědeckých článků a šest vědeckých knih. Ke konci života pak napsal svoje paměti pod názvem „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1. Kapitola „Nejtěžší zkouška“ popisující dobu od jeho zatčení do propuštění z Ilavské věznice byla napsána dvakrát. Jednou ji psal během své návštěvy u mne v Chicagu, USA. Tehdy nechtěl, aby, v případě domovní prohlídky v jeho pražském bytě nebo dalšího zatčení, byl u něj nalezen text naprosto pravdivý, ale svými fakty tvrdě odsuzující „normalizační“ režim. Po sametové revoluci dopsal znovu druhou verzi textu svého nejtěžšího pronásledování. V této době dále napsal druhou knihu vzpomínek, osobnější a optimističtější nazvanou „Střípky naděje“2. Vyšla v nakladatelství OMIKRON v roce 2004.
Otec měl velice rád klasickou hudbu. O té soudil, že neodmyslitelně patří k Zednářství. Velmi si vážil i poezie, zejména báseň Otokara Březiny „Stavitelé chrámu“ považoval pro Zednáře za důležitou. Za svoji odbojovou činnost byl, ale až po sametové revoluci, vyznamenám členem spolku Chartistů.
Napsáno 19. 1. 2012; úpravy 3. 3. 2020, 7. 9. 2020, 13. 9. 2020.
syn Michal Wagner
1 Wagner, Vladimír: Symptomy bezmoci: vzpomínky. Praha: Galén, 2003. ISBN 80-7262-216-1.
2 Wagner, Vladimír: Střípky naděje. Praha: OMIKRON, 2004. ISBN 80-903563-1-1
</div>

1874 – 1937

Karel Weigner

1884 – 1963

Jan Zázvorka

1882 – 1958

Veliká Lóže České Republiky