Od samých počátku své existence byl Řád svobodných zednářů považován za společnost přísně tajnou, nikoli však z touhy po senzaci či výlučnosti, ale z ryze praktických důvodů. Společenské prostředí minulých století nebylo hodnotám zednářství nakloněno. Náboženská dogmata, neochota vládnoucích struktur akceptovat pojem „svobodný“ a celková nedůvěra vůči nezávislému myšlení vytvářely atmosféru, v níž bylo utajení nezbytnou ochranou.

S postupným vývojem společnosti se tato potřeba začala vytrácet. V moderním demokratickém světě už není důvod skrývat samotnou existenci řádu. Svobodné zednářství dnes není „tajným spolkem“ — je neveřejnou, respektive diskrétní organizací.

Veliká Lóže České republiky, stejně jako všechny její lóže, je řádně registrovaným spolkem, má své IČO a plní všechny zákonné povinnosti. Diskrétnost však zůstává jedním ze základních principů řádu. Znamená to mimo jiné, že nezveřejňujeme seznamy svých členů a respektujeme právo každého bratra rozhodnout se, zda svou příslušnost k Řádu oznámí veřejně, či nikoli.

Prostředkem k práci zednáře jsou symboly. A protože práce se symboly přirozeně zasahuje do oblastí dříve označovaných jako esoterní, hermetické či okultní, je vhodné tato slova chápat v jejich původním smyslu – tedy jako „témata skrytá“, „neveřejná“, určená k hlubšímu rozvažování a osobnímu rozvoji.

Platí zde v plné míře staré doporučení: „Vše zkoumejte a dobrého se držte.“

Tato témata mají dnes převážně studijní a historický charakter. V dějinách Řádu opravdu najdeme řadu odkazů na principy hermetismu či tradice, které ve své době nabízely jazyk a rámec pro úvahy o člověku, světě a jeho řádu. S rozvojem moderního poznání se však význam označení jako esoterní, hermetické či okultní posunul: již nejsou chápány jako „vědy“, ale spíše jako filozoficko-meditativní nástroje, které mohou sloužit jako podněty, hypotézy či pomocné pojmy pro hlubší zamyšlení a kontinuitu výkladu symbolů.

Jinými slovy: nejde o tajemství v magickém smyslu, ale o vnitřní cestu, kterou může zednář podniknout díky promyšlenému systému symbolů – nikoli proto, aby unikl realitě, ale aby jí lépe porozuměl a stal se v ní užitečnějším.

Ne. Zednářství není náboženstvím. Nemá žádná dogmata, žádné předepsané články víry, žádné ideologické autority ani vlastní náboženské instituce. Nevyžaduje se žádné konkrétní vyznání víry. Přijímáni jsou křesťané, židé, buddhisté, muslimové, stejně jako lidé, kteří mají jen obecnou „filosofickou víru“ bez příslušnosti ke konkrétní církvi či tradici.

V hlavním světovém zednářském proudu, tzv. regulérním, se však požaduje alespoň určitá forma víry ve vyšší moc — v „Nejvyšší Bytost“, etický princip přesahující jednotlivce, kterého symbolicky nazýváme Velikým Stavitelem Všehomíra. Při přijímacím obřadu se skládá slib na některou obecně přijímanou posvátnou knihu; u nás je to zpravidla Bible, ale může jí být i Korán či jiný text odpovídající víře uchazeče.

Zednáři respektují každé poctivé náboženské i filosofické přesvědčení a jednoznačně odmítají náboženskou nesnášenlivost.

Ne. Získat členství v sektě bývá velmi snadné, ale opustit její vliv je naopak složité a často bolestné — právě to je jeden z hlavních rozlišovacích znaků takových struktur.
U Řádu svobodných zednářů je tomu přesně naopak: stát se členem není ani jednoduché, ani rychlé, protože vstup předchází dlouhý proces poznávání, zvažování a vzájemného ověřování. Odejít však lze kdykoliv, snadno a bez překážek.

Svobodné zednářství lze v širokém smyslu chápat jako určité „hnutí“, které dlouhodobě usiluje o osobní a společenský rozvoj člověka. Samotný Řád svobodných zednářů se však vymyká definicím náboženství i filosofických proudů. Nemá dogmata, neváže se k žádné konkrétní víře ani neopírá o neomylné ideologické autority. Je to společenství, které stojí na etice, sebekázni, symbolickém jazyce a bratrském principu, nikoliv na kultu osobnosti či vynucené závislosti.

Ne. Lóže ani celé obedience se politickou činností nezabývají. Politická témata, zejména stranická agitace či propagace konkrétních politických směrů, jsou v lóžích výslovně zakázána. Jednotliví zednáři se však mohou v politice angažovat jako soukromé osoby. Někteří jsou členy politických stran či občanských iniciativ, jiní se věnují publicistice nebo se omezují na roli běžných voličů.

Svobodní zednáři nemají, jak ostatně vyplývá již z názvu, žádný závazný politický program. Přirozeně se však hlásí k demokratickým a humanistickým hodnotám a odmítají jakékoli extremistické či totalitní směry.

Částečně. Obecná dobročinnost je jedním z poslání Řádu, ale spíše jako „vedlejší efekt“ jeho hlavního směřování. Podpůrné aktivity lóží mají v první řadě směřovat k potřebným bratrům a k vdovám a sirotkům po bratrech, kteří zemřeli.

Přesto je dobrým zvykem, že každá lóže vedle toho podporuje i nějaký charitativní projekt ve svém okolí. V některých zemích, kde jsou lóže velmi majetné (například v USA), provozují dokonce celé nemocnice, domovy důchodců či další dobročinné instituce.

Zednářství je rozšířeno ve většině zemí světa. Obedience v jednotlivých zemích jsou však zcela samostatné a fungují na základě vzájemného uznání a bratrské spolupráce – vždy na principu rovnosti. Neexistuje žádné „světové centrum“ či nadřazený orgán, který by je řídil nebo jim udílel pokyny.

Stejně tak zednáři v České republice nepodléhají žádné zahraniční autoritě. Veliká Lóže České republiky je nezávislým a suverénním řádovým subjektem, který stojí na vlastních tradicích, pravidlech a rozhodnutích.

Zednářství, tak jak jej známe dnes a jak v něm působíme, získalo svou moderní podobu v roce 1717, kdy se v Londýně spojily čtyři lóže do první Velkolóže. V prostředí tehdejší evropské civilizace vznikala mezi vzdělanci, filozofy a reformními náboženskými autoritami intelektuální společenství, jejichž cílem bylo vzájemné duchovní i myšlenkové obohacení a diskrétní možnost setkávat se s podobně smýšlejícími lidmi napříč Evropou i vzdálenými zeměmi.

Je přirozenou lidskou vlastností sdružovat se s těmi, s nimiž sdílíme hodnoty a touhu po poznání. S rychlým rozvojem civilizace a nástupem průmyslové revoluce přestaly být vzdálenosti překážkou a zednářské myšlenky se šířily všude tam, kde žili lidé dychtící po poznání, kultivaci a tvoření — a zároveň schopní kriticky myslet, zůstávat dobrými lidmi s laskavým srdcem a otevřenou myslí.

Od nejstarších dob byl člověk, který myslel, tvořil a snažil se porozumět světu, vystaven konkurenčním silám nejen přírody, ale i ostatních lidí. Proto své znalosti a dovednosti chránil a sdílel je jen s těmi, kterým mohl důvěřovat a s nimiž mohl společně růst. Odtud plyne i přirozené vysvětlení vzniku uzavřenějších intelektuálních společenství a zachovávání jisté míry tajemství.

Lze tedy říci, že sdružování lidí do intelektuálně a duchovně orientovaných skupin s propracovaným systémem předávání dovedností, tedy lóží s určitou hierarchií, existuje v podstatě od okamžiku, kdy lidstvo začalo vytvářet první sofistikované znalosti. Pro zednáře jsou inspirací dávní stavitelé pyramid a později i gotických katedrál, jejichž mistrovství a symbolika se staly základem moderního zednářského myšlení.

Existují zednářské organizace, které ženy přijímají – tzv. smíšené obedience pro muže i ženy, a také čistě ženské lóže a obedience. Tyto směry patří k tzv. liberálnímu zednářství.
Veliká Lóže České republiky (VLČR) se naproti tomu řadí k regulérnímu zednářství, které je tradičně výhradně mužské.

Proč? Jsme v tomto ohledu konzervativní a ctíme jeden ze základních principů, na nichž bylo moderní zednářství vybudováno. Praktickým, byť nikoli jediným, důvodem je také povaha mezilidských vztahů, které v lóži vznikají. Při společné práci na sobě samých se mezi členy vytvářejí silné, hluboké vazby. Označení „Bratrství“ proto není pouhá metafora, ale výraz skutečného, intenzivního propojení. V regulérním zednářství se předpokládá schopnost empatie a sdíleného naladění mezi bratry; vztahy mezi mužem a ženou by při takto intimní práci mohly mít i nechtěné důsledky.

Ženám, které se chtějí zednářství věnovat, to však z celého srdce přejeme. Liberální a ženské obedience představují vhodnou alternativu pro ty, kdo mají jiné pojetí či jinou vnitřní potřebu.
S těmito obediencemi udržujeme korektní a přátelské vztahy na profánní úrovni, například v rámci dobročinnosti či kulturních aktivit můžeme spolupracovat.
Jediným omezením, které nám naše pravidla stanovují, je nemožnost diplomatického uznání, což znamená, že se vzájemně nenavštěvujeme v lóžích.

Zednářské rituály slouží k tomu, aby působily na lidskou mysl a umožnily uchazeči i členovi pronikat k hlubšímu poznání sebe sama. Podněcují etický, duchovní i intelektuální rozvoj a pomáhají kultivovat schopnost soustředění, vnitřního klidu a respektu k řádu.

Každý rituál má přesně daná pravidla a ustálený průběh. Jeho správné provedení vytváří společný jazyk, který posiluje vzájemné porozumění mezi bratry napříč lóžemi i generacemi.

Existuje více rituálních systémů, tzv. Ritů. Liší se některými úkony, formou či rytmem, nicméně jejich základní obsah – symbolické sdělení o práci na sobě, bratrství a humanitě – je ve všech Ritech jednotný a neměnný.

„Zednářská tajemství“ lze rozdělit do tří základních oblastí. První z nich je identita žijících zednářů. Žádný bratr nesmí bez výslovného souhlasu prozradit příslušnost jiného člena k Řádu – jde o princip diskrétnosti a respektu k osobní integritě. Není výjimkou, že se veřejnost o zednářské příslušnosti někoho ze svého okolí dozví až při jeho pohřbu, pokud je dovoleno Bratrům uctít ho zednářským způsobem. Mnozí bratři dokonce žijí tak, aby teprve po jejich smrti vyplynulo najevo: „On byl zednář, a proto byl tak výjimečným člověkem.“

Druhým typem tajemství je vše, co se odehraje v lóži. Jde o duchovní intimitu společné práce, hluboké soustředění a sdílení, které svou povahou nelze vystavovat veřejnosti.

Třetí oblastí jsou zednářské rituály, hesla, znamení a poznávací prostředky. Ačkoli není problém najít v dnešní době popisy či scénáře jednotlivých rituálů, jejich skutečná podstata zůstává nepochopitelná tomu, kdo je neprožil. Bez osobní iniciace, vytrvalé práce na sobě a postupného duchovního zrání nelze poznat jejich skutečné mysterium. Je to podobné, jako kdybychom se snažili slepému vysvětlit, jak vypadá modrá barva na nebi.

Lóže je základní organizační jednotkou Řádu svobodných zednářů. V našich podmínkách ji obvykle tvoří několik desítek členů, kteří se pravidelně scházejí k rituálním pracím nebo k méně formálním setkáním. Každá lóže si jednou ročně volí svého Mistra lóže (někdy nazývaného také Stoliční mistr), jenž stojí v jejím čele a odpovídá za vedení a řádný chod lóže. Spolu s ním pracuje Rada lóže, která koordinuje všechny její aktivity a zajišťuje organizaci práce i života lóže jako celku.

Současně se výraz lóže používá také pro označení samotného místa, kde se zednáři scházejí.

Obedience je svaz lóží působících na území dané země a zároveň organizace, která je zastřešuje, spravuje a reprezentuje navenek. Nejčastěji nese název „Veliká Lóže…“, případně „Veliký Orient…“.

Obedience udržuje mezinárodní vztahy s ostatními zednářskými organizacemi formou vzájemných uznání a dbá na to, aby se ve všech jejích lóžích dodržovaly základní principy svobodného zednářství.

V jejím čele stojí Veliký Mistr a Veliká Rada, volení zpravidla na jednoleté období.

V zednářské terminologii označuje Orient místo, kde daná lóže sídlí a vykonává svou práci. Například lóže „Národ“ působí v orientu Praha a lóže „Cestou světla“ v orientu Brno.

Hranice jednotlivých orientů nejsou pevně vymezeny. Platí však zásada, že uchazeč má být přijat do lóže, kterou může nejsnáze pravidelně navštěvovat. Zpravidla tedy do té, jejíž orient leží nejblíže jeho bydlišti.

Termín Orient má také symbolický význam: v zednářském chrámu označuje východ, stranu, kde zasedá Mistr lóže a odkud „přichází světlo“.

Zednářství pracuje se třemi základními stupni: učňovským, tovaryšským a mistrovským. Uchazeč vstupuje do řádu jako učeň, další stupně získává postupně – po určité době a po splnění stanovených podmínek. Každý stupeň přináší specifická práva i povinnosti.

Vedle těchto tří stupňů existují také tzv. přídavné (nikoli „vyšší“) stupně, které jsou součástí určitých nadstavbových zednářských organizací. Nejznámější je Skotský ritus, který obsahuje 33 stupňů. Tyto struktury fungují jako dobrovolné „zájmové oblasti“ pro mistry, kteří se chtějí dále rozvíjet. Nositelé těchto přídavných stupňů však zůstávají v běžné lóži mistry, ničím více. Zároveň mohou tyto organizace působit na území určité obedience jen tehdy, pokud mají s danou obediencí uzavřenou smlouvu.

Ritus je soubor rituálových norem, pravidel a zvyklostí, které určují způsob práce dané lóže nebo obedience. Jak se svobodné zednářství od 18. století šířilo z Anglie do Evropy a následně i do dalších částí světa, postupně se vyvíjelo a rozrůzňovalo. Vznikaly nové formy, objevovali se reformátoři a jednotlivé země či lóže přejímaly různé tradice.

Výsledkem téměř třísetletého vývoje je nejen rozlišení na regulérní a liberální směr, ale také velká rozmanitost rituálních systémů, tzv. ritů, které se liší způsobem provádění obřadů ve třech základních stupních i v nadstavbových strukturách. Některé světové obedience se hlásí pouze k jednomu konkrétnímu ritu, zatímco v jiných se v různých lóžích praktikuje více ritů souběžně.

Tímto označením zednáři nazývají člověka, který má všechny osobnostní předpoklady k přijetí do Řádu a žije v souladu se zednářskými zásadami, avšak z jakéhokoli důvodu se jím nikdy nestal. Nejde o žádný oficiální titul ani hodnost, je to čistě neformální a symbolické pojmenování.

V českých dějinách najdeme řadu osobností, o kterých se někdy mylně traduje, že byli členy Řádu. Přesto je lze nepochybně pokládat za „zednáře bez zástěry“, tedy osoby žijící ideály humanismu, svobody, tolerance a osobního růstu. Z mnohých jmenujme například: Jana Amose Komenského, hraběte Františka Antonína Šporka, Bernarda Bolzana, Tomáše Garrigua Masaryka či Václava Havla.