Národ

Evidenční číslo	1
Založení	28. 3. 1919
Probuzení	17. 11. 1990
Město	Praha
Ritus	Kvapilův
Jazyk	český
Webová stránka	https://www.lnarod.cz

O zednářské lóži

Lóže Národ je jednou ze zakládajících lóží Veliké Lóže České republiky. Jsme místem, kde se na bratrské úrovni setkávají muži různého postavení, vzdělání, profesí a původu, avšak se společnými hodnotami a zájmy. Naším společným cílem je prostřednictvím práce na sobě samých přispět alespoň drobným dílem k morálnímu a duchovnímu rozvoji společnosti, jejíž jsme každý nedílnou součástí.

Jsme první původní českou lóží, která své kořeny spojuje se zakladateli naší republiky a svůj vznik datuje do roku 1919. Jsme hrdí na své předchůdce a vážíme si rituálu, jenž vychází z tradic formovaných již na počátku 18. století ve svobodozednářských lóžích, které se roku 1717 spojily v první Velikou Lóži Anglie. Jsme součástí téhož bratrského řetězu, vzájemně se uznáváme a udržujeme živé a pravidelné zahraniční styky se zednáři doslova z celého světa.

Jsme hrdí na to, že u zrodu lóže Národ stály osobnosti, jako byli František Sís, Alois Rašín, Ladislav Syllaba, bratři Čapkové a mnozí další neméně významní muži naší národní historie. Je nám ctí nést pochodeň světla, kterou před více než sto lety zažehli, dál do budoucnosti a předat ji těm, kteří přijdou po nás.

Význační členové

Alois Rašín

1867 - 1923

Hynek Puc

1856 - 1938

Jan Kotěra

1871 - 1923

Kamil Krofta

1876 - 1945

Jan Bohumír Syrový

1888 - 1970

Jiří Syllaba

1902 – 1997

Ladislav Syllaba

1868 – 1930

František Nušl

1867 – 1951

Významný český astronom František Nušl patřil k velmi aktivním zednářům po celou éru jejich československé existence. Přesto jeho jméno bývá v této souvislosti zmiňováno jen málokdy.
Narodil se 3. prosince 1867 v rodině klempíře Ignáce Nušla v Jindřichově Hradci, v malém úzkém domku u kostela sv. Jana Křtitele, hned u městských hradeb. Jeho otec byl klempíř mimořádný, vyráběl třeba i složité tepané mosazné svícny pro jindřichohradecký zámek. František studoval od roku 1879 na místním gymnáziu a již tehdy projevoval velký zájem o matematiku a přírodní vědy. Během studia ho postihla oční choroba, v důsledku které špatně viděl na jedno oko, byl lehce barvoslepý a dokonce šilhal. To mu ovšem nebránilo v tom zajímat se o astronomii a od dětství se zabývat čočkami a dalekohledy. Po maturitě odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu, filozofickou fakultu, kde se věnoval matematice, fyzice a astronomii. Spolupracoval dokonce s Masarykem, Gebauerem a Gollem, především na Ottově slovníku naučném.
Po absolutoriu roku 1893 působil Nušl čtrnáct let jako středoškolský profesor matematiky – na reálce v Hradci Králové a Praze-Karlíně. V Hradci Králové se podílel spolu se spolužákem Maškem, který zde učil na gymnáziu, na astronomických měřeních, zde vznikl nápad na jeho největší vynález, kterým byl cirkumzenitál, přístroj pro určování zeměpisné polohy využívající vlastnosti rtuťového zrcadla. Akademie věd ho podpořila v hledání dokonalejšího technického řešení přístroje. Ten s Maškem stále zdokonalovali, až za něj nakonec roku 1937 na světové výstavě v Paříži obdrželi Grand Prix.
Kvůli němu se také setkal se synem ikonického revolucionáře roku 1848 J. V. Friče Josefem, který byl majitelem pražské továrny na výrobu geodetických a měřících přístrojů. Spolu s Fričem pak budoval od roku 1898 hvězdárnu v Ondřejově a roku 1906 se stal jejím prvním ředitelem. Mezitím se habilitoval v astronomii na Karlově univerzitě. Mimořádným profesorem se stal roku 1908, řádným o tři roky později. Přednášel ovšem především matematiku, a to na ČVUT. Astronomii však neopustil, roku 1917 se v jeho posluchárně konala ustavující schůze České astronomické společnosti, po vzniku republiky mu byla svěřena správa hvězdárny v pražském Klementinu a od roku 1922 by ředitelem Státní hvězdárny v Praze, zasloužil se o vznik Štefánikova hvězdárny na Petříně. V čele Astronomické společnosti stál v letech 1922–1948 a v rámci ní se věnoval hojně i popularizaci. Od roku 1928 přednášel astronomii na Karlově univerzitě.
František Nušl byl člověkem vědy, akademikem, ale byl také člověkem společenským a vlastenecky cítícím. Přes participaci na prvním odboji se dostal k zakladatelské aktivitě Františka Síse, a stal se tak jedním z prvních členů lóže Národ. Později působil v lóži 28. říjen. V prvních letech zednářství zastával vysoké funkce, byl členem Nejvyšší rady, tedy spíše pokusu lóže Národ o její jednostranné vytvoření. Nušl participoval na přijetí Edvarda Beneše mezi zednáře a později se aktivně zapojil do snah získat pozemky na Klárově pro výstavbu Památníku Komenského, kde mělo být centrum zednářského života. Účastnil se pilně i neformálních schůzek v Lascivii zu den drei Stamperln, mezi zednářskými přáteli se cítil dobře. O tom, že pro něj bylo zednářství důležitým hodnotovým prvkem, svědčí i ten fakt, že své dva syny přivedl mezi zednáře rovněž, a sice do lóže 28. říjen. Prvním z nich byl František (1899–1975), který působil jako konstruktér firmy Walter, druhým, který v zednářství působil daleko aktivněji, Jan (1900–1986), akademický sochař a restaurátor. Na Uměleckoprůmyslové škole byl žákem Karla Štipla a Jaroslava Horejce. Pracoval často s kovem, tvořil šperky, insignie a medaile, a především pak dekorativní mříže.
František Nušl měl ještě dceru Jiřinu (nar. 1906), která studovala dějiny umění a roku 1935 se provdala za architekta, působícího na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, Jana Sokola, který byl praktikujícím katolíkem a ve své tvorbě se často zaměřoval na sakrální předměty a prostory. Jako adept zednářství nejspíše nebyl vhodný. Nušlova dcera Jiřina porodila dva syny, Václava, který se v dospělosti stal grafikem, a Jana (1936–2021), politika a filozofa. Ten napsal o svém dědečkovi vzpomínky, které jsou na jednu stranu jistě cenné, na stranu druhou obsahují řadu nepřesností, ale také desinterpretací. O zednářství se zde nepíše nic.
František Nušl zemřel 17. září 1951, pohřben jen na Břevnovském hřbitově. Dožil se tedy konce zednářské činnosti. 
Nušlovo jméno je pro astronomii pojmem, jmenuje se po něm kráter měsíce i planetka, v pražských Stodůlkách, v Ondřejově a Jindřichově Hradci je po něm pojmenována ulice a v rodném městě i hvězdárna.
Jana Čechurová 
(článek původně zveřejněn v časopisu Svobodný zednář)

Jan Dvořáček

1887 – 1956

Národohospodář Jan Dvořáček nám může sloužit jako příklad muže, který se snažil vždy držet prst na tepu doby. Jeho přínos k etablování československého zahraničního obchodu byl mimořádný, a to v různých dobách. Jeho zednářská aktivita je spojena především s „podnikatelskou“ lóží Dílo. Dvořáčkův o šest let mladší bratr Josef (1893–1948), významný brněnský pedagog a spoluzakladatel brněnského vysokého pedagogického školství a školní inspektor, ruský legionář, byl zas trvale spojen se zednářstvím v moravské metropoli.
Jan Dvořáček se narodil 12. listopadu 1887 v Letovicích na Blanensku, do Prahy odešel studovat techniku, strojní inženýrství, ale zaměřil se již tehdy i na národní hospodářství. Po absolutoriu pracoval v průmyslové praxi, výrazné je jeho působení ve Zbrojovce Brno, odkud dodával informace pro domácí odboj za první světové války. Jako radikálně naladěný mladočech měl blízko především k Františku Sísovi, který jej získal nejprve pro mladočeskou rezistenci jako informátora. Spolupracoval na situačních zprávách, které byly posílány Vladimíru Sísovi do Sofie. Je možné, že se se sourozenci Sísovými znal již z doby brněnského mládí. Z Brna Dvořáček narukoval do Puly jako námořní inženýr. Na podzim roku 1915 byl přeložen do velké muniční továrny v Dolním Rakousku, odkud dodával Maffii zprávy, vypracovával i zprávy o zbrojní výrobě v celém Předlitavsku. Později koncipoval také zpravodajský materiál o poměrech na frontě a do Paříže, jako sídlu zahraničního odboje, informoval mj. o výrobě bojových plynů a přípravě plynové války.
S příchodem Aloise Rašína a Františka Síse do vrcholných pozic v mladočeské straně se Dvořáček stal členem jejího výkonného výboru, dále pak pokračoval i v rámci národní demokracie, za níž byl v letech 1925–1926 poslancem a ministrem. Patřil ve straně k ryzím pragmatikům. Právě spolupráce se Sísem a činnost v odboji jej přivedly do první garnitury svobodných zednářů, do lóže Národ, profesní zakotvení pak jej nasměrovalo, stejně jako Rašína, dále do lóže Dílo.
První republika mu otevřela nové možnosti. Kariéru v centrálních státních institucích začal jako odborový přednosta Kontrolního a kompenzačního úřadu pro mezinárodní obchod při ministerstvu obchodu, odkud roku 1920 přešel do Úřadu pro zahraniční obchod, kde vedl slovanské oddělení zaměřené na hospodářské vztahy s východní Evropou. Po dvou letech přešel na ministerstvo zahraničních věcí, kde vedl národohospodářskou sekci a zastával funkci zplnomocněného ministra pro sjednávání obchodních smluv. V druhé Švehlově vládě zastával post ministra obchodu a živností. Dvořáček byl skutečně klíčovou osobností mnoha mezinárodních jednání, kde často přímo po boku Edvarda Beneše zastupoval československé zájmy, ať již v Rapallu (Janovská konference), ve Společnosti národů nebo při jednáních s Rakouskem, Maďarskem, Polskem či státy Malé dohody nebo osobně s Mussolinim. Ekonomické diplomacii se Dvořáček věnoval i teoreticky a publikačně (Československo a jeho obchodně-politické problémy, Praha, 1932; Obchodní smlouvy mezistátní, I–III, Praha, 1923).
Na podzim roku 1926 nastala v jeho životě zásadní změna. Z politiky a veřejného sektoru odešel do privátní sféry, přijal nabídku Živnobanky a stal se ředitelem jejího průmyslového oddělení. Spolu s Jaroslavem Preissem se však stále snažil zlepšit postavení národně demokratické strany, která trvale slábla. Ve 30. letech příslušel k okruhu časopisu Demokratický střed. S rodinou zakotvil v Bubenči, na dnešním Puškinově (tehdy Uralském) náměstí, v okolí bydlela a společensky se stýkala celá řada osobností bankovního světa a také zednářského světa.
V roce 1938, když se Jaroslav Preiss ve změněných poměrech vzdal přímého vedení Živnobanky, jej Jan Dvořáček v čele tohoto finančního kolosu nahradil a ve funkci vrchního ředitele vydržel až do konce druhé světové války.
Jeho kariéru kupodivu nezastavily ani poválečné změny ani Únor 1948. K novému režimu byl Dvořáček loajální, stal se propagátorem nových ekonomických vztahů mezi Československem a Sovětským svazem a výrazně se angažoval ve Svazu československo-sovětského přátelství. Téměř symbolicky zemřel na služební cestě ve vlaku mezi Moskvou a Kyjevem 22. července 1956.
Jana Čechurová 
(článek původně zveřejněn v časopisu Svobodný zednář)

Vladimír Hora

1907 - 1944

Věřte mi, drazí, není to ve mně ani strach z toho, co snad přijde, ani slabost a únava z toho, co už jsem prodělal a co je za mnou, je toho jen lidský snad pochopitelný poznatek, že můj život na svobodě byl příliš krátký, než abych stačil a mohl všem – anebo alespoň těm nejbližším, za všechnu jejich lásku, obětavost, štědrost a veškeré dary světské i duchovní spláceti alespoň trochu přiměřeným, i když ne rovnocenným způsobem. Řeknu otevřeně a s klidem, že počítám se smrtí a prosím Vás i Vy počítejte s touto možností. Není ani smutno, ani nezoufám a klidně čekám na svůj pátek, kdy bude asi moje poslední práce, jakou jsme v pátek vždy mívali. Drahý tatínku a drahá maminko, čas se naplnil, a já, ač nerad a s těžkým srdcem – třebaže stále v důvěře v boha – musím Vám pro každá případ za všechno vděčně a od srdce poděkovat. Děkuji Vám takto za to, že máte moji Evu tak rádi a že ji všemožně pomáháte nésti ten její kříž. Kdybych se nevrátil, prosím, prosím nechť vaše láska a láska mých sourozenců nahradí jí alespoň trochu to, oč jsem ji připravil.
Tato slova plná skromnosti a smíření napsal doc. JUDr. Vladimír Hora z německého vězení, ve zcela bezvýchodné situaci.
Dr. Hora se narodil dne 22. ledna roku 1907 v Arnultovicích.
Na počátku 30. let 20. století působil jako soudce u soudu v České Lípě, kde nastoupil roku 1931. Po dvou letech se přesunul do Prahy a do roku 1939 působil jako sekretář u Nejvyššího správního soudu.
Během nacistické okupace patřil k jedné z nejvýznamnějších osobností odboje – byl sekretářem ÚVODU (ústředního výboru odboje domácího) s krycím jménem „Kopeček“, „Berger“ a „Křišťan“. Byl zatčen v únoru 1941. Mnoho jeho spolupracovníků a kolegů odboje bylo odsouzeno k smrti a rovnou popraveno. JUDr. Hora byl odsouzen k patnácti letům vězení. V sedmatřiceti letech zemřel ve velmi špatných podmínkách v koncentračním táboře v Briegenu u dnešní Vroclavi v Polsku, po rozsudku v Berlíně v Plőtzensee.
Dr. Vladimíru Horovi udělil prezident Beneš in memoriam Válečný kříž a Karlova univerzita jej 19. června 1947 jmenovala in memoriam „docentem ústavního práva“.
Jeho otec JUDr. Václav Hora působil v letech 1901–1907 jako soudce u Okresního soudu v Novém Boru a následně byl profesorem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze i jejím rektorem. Navíc byl Ctihodným Mistrem lóže Národ i Velmistrem Řádu, tedy Nejctihodnějším Velikým Mistrem Národní Veliké Lóže Československé. V naší Lóži Národ pracovali i dva potomci těchto právníků, a to JUDr. Jaroslav Oehm, také jeho syn JUDr. Petr Oehm. Zednářský odkaz JUDr. Hory a jeho pohnutého osudu tak přetrvává.
David Ř.

Heřman Bondy

1876-1942

<div class="czr-wp-the-content">
„Bratrství mi znamená také býti bratrem svých zaměstnanců a udržovat dobrý poměr k úřednictvu a dělnictvu, v dnešní době pak přinášet i těžké finanční oběti, abych svým zaměstnancům poskytl možnost pracovat“. Toto krédo provázelo bratra Heřmana Bondyho zednářským životem až do osudného dne 11. srpna 1942, kdy ve věku 65 let odešel v koncentračním táboře Svatobořice na Věčný východ.
2. světová válka připravila stejný osud většině jeho rodinných příbuzných, kteří byli jako židé zavražděni v různých táborech zřízených Třetí říší.
Heřman Bondy byl významnou součástí celé generace židovských textilních podnikatelů, kteří utvářeli charakter tohoto průmyslového odvětví koncem 19 a počátkem 20. století.
Bratr Heřman Bondy, továrník v Malé Skalici u České Skalice, se narodil se 20. prosince 1876. V roce 1895 vstoupil do podniku svého otce Jakuba Bondyho (mechanické tkalcovny) v Malé Skalici a v roce 1908 již jako společník založil přádelnu na bavlnu v Jaroměři. Heřman se roku 1908 oženil s Ellou Kafkovou, narodily se jim dvě děti, Bedřich a Věra.
Stejně jako jiné textilní továrny, také továrny Heřmana Bondyho po vzniku Československa stagnovaly a k oživení došlo až v letech 1925-1929. V roce 1927 bylo v továrnách v provozu 420 mechanických stavů a bylo zde zaměstnáno 300 dělníků. Heřman Bondy vyráběl pestrobarevné zboží bavlněné i lněné, které vyvážel do řady evropských států, do Afriky a Asie.
V době velké hospodářské krize se situace opět změnila. Jen pro zajímavost, mezi lety 1930-1933 zaznamenala firma rapidní snížení čistého zisku až na pouhých 5 124 Kč v roce 1931 a v dalších letech krize vykazovala již jen ztráty. Od roku 1936 se však firmě podařilo získat zakázky, vykázala zisk 287 370 Kč a bylo úspěchem, že i v dalších letech se podařilo zisk udržet, byť nedosahoval takové výše. Továrny Heřmana Bondyho, i pro jeho zednářské postoje překonaly důsledky krize. Rok 1938 byl bohužel posledním rokem, kdy Heřman Bondy vedl své továrny. Podle Norimberských zákonů se nesměli židé ve Velkoněmecké říši, tedy ani v Protektorátu Čechy a Morava, zabývat obchodem.
15. březen 1939 přinesl do života židovských továrníků definitivu v podobě odstoupení z vedení a uvalení nucené správy. Továrny Heřmana Bondyho poté arizoval německý občan Eduard Schreiber z Vrchlabí.
Ve svém zednářském životě následoval svého otce, Jakuba Bondýho, který byl od roku 1881 ve svazu zednářů jako člen Lóže Humanitas ve Vídni. Do Řádu se přihlásil jeho prostřednictvím a díky podpoře svých přátel, bratra J. Becka z Mladé Boleslavi a bratra Gründmanna z Vídně. Byl přijat dne 19. ledna 1908 v Bratislavě do vídeňské Lóži Humanitas. Nicméně pro vzdálenost svého bydliště v České Skalici mohl navštěvovat práce své Lóže ve Vídni jen velmi málo a dosáhl jen stupně učňovského. V roce 1919 se dověděl, že v Praze byla založena Lóže J. A. Komenský a byl přijat v roce 1920. Dne 27. dubna 1926 pak došlo k jeho povýšení do stupně mistrovského. Bratr Heřman Bondy byl moderním zednářem a rád navštěvoval různé lóže v Budapešti, Vídni, Berlíně, Stockholmu a jinde, až do vypuknutí 2. světové války a implementace Norimberských zákonů, které předznamenaly jeho předčasný odchod.
Své myšlenky však dokázal předat svým dětem, válku přežili a jejich cesty vedly přes Velkou Británii do Kanady a USA.
David Ř.
</div>

Vilém Pospíšil

1887 - 1969

Ugo Dadone

1886 – 1963

Založení Lóže Národ před 100 lety by se neobešlo bez aktivního hybatele v pozadí dění, který se ovšem nikdy nestal jejím řádným členem. Z historických pramenů se o něm můžeme dočíst ledacos – politik, diplomat, novinář, literát. A také svobodný zednář skotského ritu. Jmenoval se Ugo Dadone. On přinesl Světlo Lóži Národ, on byl velkým přítelem a zednářským patronem našich bratrů zakladatelů. Byl to ovšem také dobrodruh a politicky kontroverzní postava. Ostatně, co v politice 20. století nelze z dnešního pohledu označit za kontroverzní?
 
Ugo Dadone se narodil v malém městečku Agropoli u Neapole v 3. června 1886. Jeho otec Andrea byl železničním inženýrem a pracoval na výstavbě tehdy budované tratě spojující severní a jižní Itálii. Jeho matkou pak byla Ernesta rozená De Benedetti. Ugovi se v mládí dostalo vzdělání v kasickém lyceu, byť ne úplně zakončeného. Do Řádu svobodných zednářů vstoupil podle svých slov v roce 1908, tedy ve svých dvaadvaceti letech. V té době již dva roky pracoval jako novinář začínající s lokální žurnalistikou. Kolem roku 1911 se začal přátelsky stýkat s Gabrielem d’Annunzio, velmi módním italským spisovatelem, který byl tehdy prakticky jediný soudobý italský literát proslavený také mimo Itálii. Krátce před tím se seznámil se svou životní láskou, o rok starší Markétou Kašparovou, která byla jedenáctým z dvanácti dětí bohatého českého průmyslníka z Pardubic. Ugo a Markéta se poznali v Benátkách, kam jezdily sestry Kašparovy na letní pobyt do Porto Rose. Jejich matka již nebyla tehdy na světě a starší sestry doprovázely sestry mladší. Byla to prý láska colpo di fulmine (úderem blesku), tedy na první pohled. Ještě téhož roku se v Praze konala jejich svatba. Mezi Prahou a Itálií pak manželé Dadonovi žili mnoho následných let.
Do rodné Itálie se Ugo Dadone vrátil těsně před vypuknutím první světové války v roce 1914 a odstartoval svou skutečnou novinářskou kariéru. Pod vlivem názorů svého někdejšího přítele d’Anuzzia, který byl velkým propagátorem zapojení Itálie do válečných operací, začal spolupracovat s Robertem Farinaccim, jedním z hlavních propagátorů italského intervencionalismu a pozdějším prominentem italského fašistického režimu. Aktivně spolupracuje i s bratry Arnaldem a Benitem Mussoliniovými na projektu fašistických novin Il Popolo d’Italia. Jak po letech přiznal, vztahy mezi nimi byly srdečné. Dadone sám ovšem tvrdil, že byly také vždy poněkud poznamenané jeho kritickým úhlem pohledu, který byl později zodpovědný za mnohá nepřátelství, které měl uvnitř fašistické smetánky.

Vladimír Wagner

1911 - 2008

<div class="czr-wp-the-content">
<h4 class="wp-block-heading">Zednářský a duchovní život prof. MUDr. Vladimíra Wagnera očima jeho syna Michala Wagnera</h4>
Můj otec Vladimír Wagner se narodil v roce 1911 v Brně v rodině státního úředníka. Rodina si vedla za jeho vyrůstání a rané dospělosti po dobu první Československé republiky hospodářsky dobře.
Otec byl během svých středoškolských studií zanícený křesťan. Postupně však ztrácí víru ve věrohodnost textu bible. Jeho obdiv k Ježíši jako historické postavě zůstává, avšak s tím, že ho nemůžeme na základě existujících dokumentů znát natolik, abychom na tom založili svůj náboženský život.
Místo toho získává obdiv k vědeckému poznání a rozhoduje se pro vědeckou dráhu založenou na studiu medicíny. Věda ovšem byla v meziválečném období vnímána jako slibnější síla, než je tomu dnes, ve 21 století. Její prokázaný potenciál objevovat pravdivé zákonitosti dával tehdy mnoha myslícím lidem naději, že další vědecké objevy mohou rychle vést ke společnosti spravedlivější a duchově svobodnější a hlubší. Proto otec tehdy doufá v racionální a vědecký levicový vývoj vedoucí k hlubší sociální spravedlnosti. Začátek německé okupace ho zastihuje jako právě ženatého lékaře počínajícího vědeckou dráhu. Tu dobře popisuje ve svých pamětech nazvaných „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1 vydaných nakladatelstvím Galén. Ve svých pamětech popisuje hlavně lékařské a výzkumnické prostředí. O svých zednářských kontaktech v pamětech, psaných za totalitního režimu, mlčí.
Obdivuje přínos tehdy rostoucí intelektuální autoritě vědy pro společnost jako celek. To ho však nevede k bezvýhradnému přijetí vědeckého materialismu jako světového názoru. Jeho knihovna podává bohaté svědectví o jeho pokračujícím úsilí získat co nejvíce duchovních hodnot ze všech možných zdrojů: Historii a popularizaci vědy, z intelektuálních evropských románů, děl filosofických i textů o prakticky všech světových náboženstvích.
Celou druhou světovou válku je otec v odboji. Zprvu sbírá a předává informace pro ještě svobodnou Jugoslávii a dále pak pro exilovou Benešovu vládu. Díky statečnosti svých spolupracovníků, lékařů Baboka, Procházky a Jugoslávce Gjuriče, kteří ho po svém zatčení neprozradili a byli odsouzeni za odboj k smrti a popraveni, otec přežívá jako zázrakem rozbití této skupiny. Společně s lékaři Raškou a Málkem je pak napojen na protektorátního ministerského předsedu Eliáše. Po Eliášově popravě a rozbití tohoto spojení nachází kontakt na ilegální buňku komunistické strany a do konce války je aktivní v komunistickém odboji. Po skončení války vystupuje ještě před „vítězným únorem“ z komunistické strany, protože poznává její duchovní prohnilost a neupřímnost. Za svoji odbojovou činnost byl navržen na vyznamenání, ale komunisté mu odchod z jejich strany a kritiku jejich činnosti neodpustili. Po „vítězném únoru 1948“ bylo řízení o jeho vyznamenání zastaveno. Dostal ho teprve po sametové revoluci.
Víru ve význam vědeckého poznání však neztrácí. Je si vědom debaklu eugeniky kvůli jejímu obludnému zneužití nacizmem. Také nároky marxismu být vědeckou disciplínou byly těžce zprofanovány, obzvláště hrozivě propagací falešných pseudoobjevů Lysenka a jeho následovníků. Tím otec, stejně jako další poctiví vědci, např. Sekla, trpěl. Otec však správně chápal, že tyto a další problémy jsou mravním selháním celé společnosti a ne vědeckého poznání. Nicméně optimismus o vlivu vědeckého pokroku na společnost musel po druhé světové válce poněkud vyblednout i u něho, jako u všech hlouběji myslících osob.
Po ztrátě sympatií s myšlenkami i praxí komunismu se otec stává, pod vlivem Syllaby, Charváta a dalších lékařů, zednářem. Velmi na něj zapůsobil výrok (tradovaný nejméně od založení Lože Národ), že mezi zednáři pozná nový člen 9 z 10 Bratrů v Zednářském Řádu jako lidi slušné, kdežto ve společnosti jako celku je tento poměr obrácený. Duchovně je můj otec před vstupem do Řádu i po něm člověkem hledajícím hlubší duchovní pravdy. Seznamuje se s knihami všech pěti hlavních náboženství. Stejně jako na mě i na něho zapůsobily nejvíce Hovory Konfuciovy. Zná i Korán, texty budhistické a hinduistické.
„Vítězný únor 1948“ je pro otce zdrojem utrpení, stejně jako pozdější rozhodnutí Zednářského Řádu „uspat se“ – laicky znamená „ukončit činnost“, protože morálně se legitimní pokračování Řádu v novém totalitním systému, které se nejdříve zdálo jen velmi nesnadné, stává nemožným. Otec vzpomínal, že na poslední Práci Lóže Národ mnoho Bratří po rituálním zhasnutí světla plakalo.
Náš Řád byl v roce 1951 uspán, ale není zcela mrtev. Bratři udržují osobní kontakty a někdy pořádají i improvizované Zednářské Práce. Jedna taková skupina zednářů, hlavně zahrnující členy plzeňské Lóže Dobrovský, se schází občas v Mariánských Lázních, kde schůzky pomáhá organizovat Bratr Mates, vedoucí tamního balneologického ústavu. Mistr Lóže Dobrovský Bratr Sloboda tam vedl dokonce konferenční Práci. Druhým místem, kde se skupina Bratří po rozpuštění Řádu scházela, byly Pastviny v Orlických horách. Tam se také, dle vzpomínek otce, několikráte konala, v lese blízko pevnosti Adamova Hora, neformální Práce. Byla doslova, nikoliv jen obrazně, Práce pod širým nebem. Zejména vzpomínám na osobnost Bohouše Herana, violoncellistu a Hudebníka Řádu. Já si vzpomínám i na jedno setkání otcových známých, většinou značně starších pánů, v černém a v bílých košilích, v Praze ve vile mého dědečka. Doma se, s výjimkou vyprávění mého otce, když jsme byli sami, o zednářství vůbec nemluvilo.
Na počátku let šedesátých je otec pozván na ministerstvo vnitra a dostává (s hrozbami odmítne-li) nabídku spolupráce s StB. Tu odmítá doporučeným dopisem, jehož text mi dal přečíst, než ho soudruhům z ministerstva vnitra poslal. Po více než roce je otec zatčen (spolu s několika přáteli – ne zednáři) a odsouzen pro podvracení republiky, přechovávání samizdatů a podobné záležitosti. Než začali s protokolovaným výslechem, tak první věta, kterou mu řekli, byla: „To jste si nemyslel, když jste nám odmítl spolupráci, že vás sem tak brzo dostaneme.“
Po odsouzení je otec vězněn po dva roky na Slovensku v Ilavské věznici. Posléze tam zastává funkci vězeňského lékaře. Pro svoje výsledky jako vězeňský lékař je na žádost ředitele Ilavské věznice propuštěn. V Ilavské věznici sdílel otec část času celu se slovenským katolickým knězem, který dříve studoval a pracoval ve Vatikánu. Vyprávěl otci o dokumentu, na který narazil ve Vatikánské knihovně. Dokument hovořil o Ježíšově pobytu v Alexandrii před návratem do Palestiny. Označoval Ježíše za významného Alexandrijského τθεράπευτές. Znamenalo to lékaře či léčitele nebo významného člena Alexandrijské větve Essenských, která se nazývala „Therapeutes“. V každém případě byl kněz svým nálezem nadšen a chtěl jej publikovat. Nadřízení mu to vymluvili s odůvodněním, že „laická veřejnost by si to špatně vykládala“. Můj otec si před tím i potom velice vážil Ježíše jako historické osobnosti.
Ve vězení se otec nakazil tuberkulózou, ze které se po propuštění léčí. Řád byl v té době už nějakou chvíli uspán, ale mrtev nebyl. Po dobu, co byl otec vězněn, dostávala naše rodina od zednářů peněžní podporu, snad hlavně od Bratrů z Lóže Dobrovský v Plzni. Pro mě je to dodnes to nejvýmluvnější svědectví o síle morální tradice v našem Řádu.
Jedno z posledních setkání Bratrů Zednářů před sametovou revolucí se konalo v počtu 8 osob v bytě mého otce a jeho druhé manželky Marieny na Pankráci v létě 1968. Probírala se otázka, zdali je již vhodné požádat o legalizaci Řádu. Bylo rozhodnuto vyčkat, jestli nedojde k ruské invazi nebo k jinému nepříznivému zvratu a Československo bude svobodné. K invazi došlo. Československo svobodné nebylo. Přeživší Bratři, se kterými byl můj otec v kontaktu, se sešli znovu až po sametové revoluci.
V letech „normalizace“ po roce 1968 byl můj otec chartista, což nebyla pro člověka již jednou vězněného pro politické přestupky, maličkost. Ztrácí práci v Praze a musí jezdit do zaměstnání do Příbrami a pak do Benešova. Příkladnou oporou je mu v těžkých letech normalizace a po té do konce dlouhého života jeho druhá žena Mariena.
Po Sametové revoluci je otec jedním z 28 bratří, co znovu vnesli do Řádu světlo. Má adresy Bratří, zjišťuje kdo je ještě živ, svolává je. Pak se scházejí k přípravě obnovy, někdy i v jeho bytě. Z 28 ještě žijících Bratří je jen 19 v dostatečném zdravotním stavu schopných zahájit zednářský rituál znovuvnesení světla do lóží. Rituálu znovuotevření třicet devět let uspaného Řádu se na Hradčanském náměstí účastnili také hosté ze zahraničních obediencí, například z USA a Finska. Byla to tedy mezinárodní událost. Znovu vznikly tři předválečné Lože: Národ, Most a Dílo a jedna slovenská lóže. Řád se poté snažil získat co nejrychleji nové členy. Měl za první republiky asi kolem tisíce členů, po druhé světové válce jich bylo snad 500. Pro účast na rituálním znovuotevření po sametové revoluci zůstalo 19 členů. Noví Bratři byli poté rychle přijímáni nejdříve z těch osob, které přeživší Bratři osobně znali.
Otec byl zvolen třetím Mistrem Lóže Národ, po Jiřím Syllabovi (ten se stává Velmistrem Řádu) a po Václavu Rejholcovi. Po dvou letech přestal být Mistrem Lóže, ale pak se k této funkci na rok znovu nečekaně vrátil. Je to proto, že nově zvolený následující Mistr Lóže Národ nečekaně rezignoval na počátku první Práce, kterou měl vést. Otec uklidnil vzniklý zmatek mezi Bratry a „ujal se Mistrovského kladiva“, to jest mistrovské úlohy, na další rok. Dle Bratra Jana T. provedl odvážný krok tím, že poskytl maximální prostor nově přijatým mladým Bratrům. Mezi Bratry, které osobně přijal do Řádu, byl i budoucí Mistr Lóže Národ a Veliký Mistr Veliké Lóže České republiky Petr Jirounek.
Otec byl Mistrem Lóže Národ, ale jeho vliv na Řád jako celek byl v prvních letech Řádu malý. S několika Velmistry a s jedním zástupcem Velmistra měl zásadní rozpory, jak má Řád vypadat. Otec prosazoval větší otevřenost Zednářů k veřejnosti a sloučení s dalšími Lóžemi existujícími v Čechách. Jeho návrhy a myšlenky se uskutečňovaly mnohem později. Petr Jirounek, když se stal Velmistrem, byl inspirován ve své decentralizující reorganizaci Řádu i tátovým názorem, jak by Řád měl vypadat.
I když na konci svého života otec již nemohl na Práce lóže docházet, sleduje dění v Řádu s nesmírným zájmem. Vždy po Práci Lóže Národ v pondělí si ode mne nechával v úterý vyprávět o dění v lóži a Řádu. Velmi vítal i návštěvy členů Řádu, zejména Petra J., Petra K. a Martina G. Podporuje akt sloučení Řádu s další Zednářskou obediencí – to jest organizací – která vznikla po sametové revoluci. Ostatně toto sloučení implicitně navrhoval otec již na jedné z letních Jánských slavností v letech devadesátých, která byla konána na zámku Kozel.
Otec se dožil 97 let. Dvě otcovy vlastnosti vynikaly: nebojácnost a láska k pravdě, s ní spojená pak byla láska k vědě. Napsal celkem 301 vědeckých článků a šest vědeckých knih. Ke konci života pak napsal svoje paměti pod názvem „Symptomy bezmoci: vzpomínky“1. Kapitola „Nejtěžší zkouška“ popisující dobu od jeho zatčení do propuštění z Ilavské věznice byla napsána dvakrát. Jednou ji psal během své návštěvy u mne v Chicagu, USA. Tehdy nechtěl, aby, v případě domovní prohlídky v jeho pražském bytě nebo dalšího zatčení, byl u něj nalezen text naprosto pravdivý, ale svými fakty tvrdě odsuzující „normalizační“ režim. Po sametové revoluci dopsal znovu druhou verzi textu svého nejtěžšího pronásledování. V této době dále napsal druhou knihu vzpomínek, osobnější a optimističtější nazvanou „Střípky naděje“2. Vyšla v nakladatelství OMIKRON v roce 2004.
Otec měl velice rád klasickou hudbu. O té soudil, že neodmyslitelně patří k Zednářství. Velmi si vážil i poezie, zejména báseň Otokara Březiny „Stavitelé chrámu“ považoval pro Zednáře za důležitou. Za svoji odbojovou činnost byl, ale až po sametové revoluci, vyznamenám členem spolku Chartistů.
Napsáno 19. 1. 2012; úpravy 3. 3. 2020, 7. 9. 2020, 13. 9. 2020.
syn Michal Wagner
1 Wagner, Vladimír: Symptomy bezmoci: vzpomínky. Praha: Galén, 2003. ISBN 80-7262-216-1.
2 Wagner, Vladimír: Střípky naděje. Praha: OMIKRON, 2004. ISBN 80-903563-1-1
</div>

Jindřich Čapek

1876–1927

<div class="czr-wp-the-content">
Pražan rodem (narodil se 15. října 1876), srostl Jindřich Čapek s Prahou a jejím výtvarným bohatstvím navždy. Ačkoliv v sobě cítil sklon k technickému studiu, po vzoru otce nastoupil uměleckou dráhu jako sochař. Vstoupil na umělecko-průmyslovou školu a později na akademii umění k Myslbekovi. Zde si všímal především oborů dekorativního a architektonického a nezapomínal ani na obor užité chemie, jakožto na přípravu pro konzervaci stavebních hmot, v níž pak tolik vynikl a získal si opravdové proslulosti.
V roce 1902 se Čapek šťastně oženil s vnučkou Bedřicha Smetany.
Když začala první světová válka, musel ihned nastoupit jako záložní důstojník k praporu domobrany kamsi do Bukoviny na ruské hranice. Po nervovém otřesu v listopadu 1914 byl převezen do nemocnice ve Vídni a poté do sanatoria ve Veleslavíně. Byl zproštěn vojny. To mu umožnilo se zapojit do odbojové činnosti Maffie. Byl opravdový, rozvážný a statečný, klidný i tam, kde jiní bývali znepokojeni. To ho činilo obzvláště schopným pro činy osobně krajně nebezpečné, jež mu byly v Mafii svěřovány. Ke konci války byl pak pověřen, aby organizoval domácí vojenské síly. Jako odborník konzervátor si získal přístup do Pražského hradu. V říjnu 1918 provedl jménem Národního výboru zábor pražského Hradu a připravoval jej s arch. Hilbertem pro příštího prezidenta republiky a některá ministerstva. Se svým příbuzným založil podnikatelskou firmu a rozvinul konzervátorskou činnost.
Zemřel po dlouhé těžké nemoci 21. července 1927.
Jindřich Čapek byl jedním ze zakladatelů Lóže Národ. Zednářství poskytoval své umělecké schopnosti a pokud byl zdráv i všechen svůj volný čas. Podílel se na výzdobě dílny, pořídil lóžový odznak Národa.
</div>

Josef Charvát

1897 – 1984

<div class="czr-wp-the-content">
Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 v Praze. V roce 1923 promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (UK). Působil na II. interní klinice UK, zde se také habilitoval a stal profesorem. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. V roce 1945 založil III. interní kliniku UK, jejímž přednostou byl do roku 1970. Nebylo náhodou, že byl po celou dobu systematicky hlídán jedním lékařem, spolupracovníkem StB. Do paměti pražských občanů se nesmazatelně zapsal projevem z balkónu filozofické fakulty 24. ledna 1969, v předvečer pohřbu Jana Palacha.
Vědecké práce Josefa Charváta zasahují do všech oborů vnitřního lékařství. Byl především zakladatelem české endokrinologie a autorem původní koncepce o vztazích mezi hormony a centrální nervovou soustavou. Při studiu štítné žlázy poznal, že Československo je zamořeno strumou a endemickou degenerací. Už ve druhé polovině 30. let proto vypracoval podrobný plán průzkumu celého území státu a navrhl také účinný postup sanace. Po II. světové válce tento plán realizovali jeho žáci, především Karel Šilink.
Po roce 1945 jako první v Československu propagoval lékařskou kybernetiku a byl stoupencem moderní genetiky. Velkou pozornost věnoval rozhodovacím procesům ve vnitřním lékařství, imunologii, vlivu zevního prostředí na zdraví a nemoc člověka a stresu jako biologickému a společenskému jevu. Josef Charvát zemřel 31. ledna 1984 v Praze.
Byl nejen velkou osobností vědeckou, ale svým charakterem, svými etickými postoji, svým humanizmem, svým rozhledem a svými názory i velkým člověkem. Do Lóže Národ ho přivedl Ladislav Syllaba, patřil k velice aktivním členům.
</div>

Václav Hora

1937-1938

Viktor Dvorský

1882 –1960

<div class="czr-wp-the-content">
Viktor Dvorský se narodil 22. září 1882 v Praze. V roce 1905 složil doktorát na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (UK) v Praze. Později ho zlákalo studium geografie a v roce 1907 dokončil studia na Filozofické fakultě UK dizertační prací Ekonomicko-geografická studie z Černé Hory. Pokračoval ročním studiem na univerzitě v Berlíně a poté nastoupil jako asistent do Geografického ústavu UK. Na právech nabyté znalosti národohospodářské problematiky uplatnil i v novém oboru, jako první se začal systematicky věnovat sociální, sídelní a hospodářské geografii. V roce 1910 se habilitoval na Filozofické fakultě UK v oboru geografie se zvláštním zřetelem k zeměpisu člověka a v roce 1912 habilitoval jako docent hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole technické v Praze.
Po vypuknutí války a několika neúspěšných pokusech o emigraci z Rakousko-Uherska se vrátil do Prahy, kde se stal členem sdružení Národ a navázal kontakt s domácím odbojem. Začal sám vytvářet svou představu o ideální podobě samostatného československého státu. Poprvé ji zveřejnil v roce 1917 ve formě mapy Československa, kde jako základ pro určení hranic použil přirozené kotliny. V září 1918 odjel z pověření Národního výboru do Lvova jednat s polským geografem E. Romerem o otázkách Těšínska, Oravy a Spiše. Byl členem československé delegace pro mírovou konferenci v Paříži. Do Paříže se pak vrátil v roce 1920 jako zástupce předsedy československé sekce delimitační komise pro Těšínsko.
Br. Viktor Dvorský se věnoval i pedagogické činnosti. Prezidentským dekretem z května 1919 byl jmenován mimořádným profesorem geografie na Filozofické fakultě UK a v listopadu 1920 řádným profesorem hospodářského a obchodního zeměpisu na Vysoké škole obchodní v Praze. Téhož roku se mu dostalo i jmenování řádným profesorem Přírodovědecké fakulty UK a o rok později se habilitoval v oboru hospodářské geografie na ČVUT v Praze. V letech 1924–1928 přednášel vojenskou geografii na válečné škole a ve školním roce 1928–1929 zastával funkci ředitele Svobodné školy politických nauk. Byl jmenován členem Slovanského ústavu a dopisujícím členem Srbského geografického družstva v Bělehradě. Pracovní vypětí, kterému byl v posledních několika letech života vystaven, bylo nejspíš příčinou těžké mozkové mrtvice, kterou Dvorský prodělal v březnu 1929 na sjezdu politických škol v Londýně. Ochrnul na pravou část těla a nemohl mluvit. Tím mu byla znesnadněna další vědecká práce a byl nucen zanechat i činnosti na vysoké škole. Teprve na začátku 30. let po absolvování dlouhodobé léčby začal opět alespoň souvisle mluvit. I přes tento handicap byl, coby nezpochybnitelná kapacita ve svém oboru, jmenován roku 1952 řádným členem II. sekce ČSAV. Zemřel 26. listopadu 1960.
Viktor Dvorský patřil mezi zakládající členy Lóže Národ. Stal se také Velikým Tajemníkem Veliké Lóže Československé a byl zakládajícím členem Nejvyšší Rady 33. stupně pro Československo.
</div>

Alphonse Mucha

Evidenční číslo: 7
Sídlo: Praha
Založení: 15. 5. 1999

www.loge-mucha.cz

Bratrství – uspaná lóže

Evidenční číslo: 24
Sídlo: Podivín

Cestou světla

Evidenční číslo: 17
Sídlo: Brno
Založení: 18. 12. 1926

www.cestousvetla.com

Comenius 17. listopadu 1989

Evidenční číslo: 15
Sídlo: Praha
Založení: 12. 4. 1990

www.lcomenius.cz

Dílna lidskosti

Evidenční číslo: 16
Sídlo: Praha
Založení: 16. 6. 1931

dilnalidskosti.cz

Dílo

Evidenční číslo: 2
Sídlo: Praha
Založení: 5. 11. 1920

www.lozedilo.cz

František Alexandr Zach

Evidenční číslo: 31
Sídlo: Praha
Založení: 12. 6. 2021

zach2.webnode.cz

Gladius Caroli

Evidenční číslo: 36
Sídlo: Praha
Založení: 23. 6. 2023

Goethe v údolí míru

Evidenční číslo: 8
Sídlo: Mariánské Lázně
Založení: 17. 5. 1925

www.gvum.cz

Hiram

Evidenční číslo: 12
Sídlo: Praha
Založení: 12. 5. 1909

www.hiramlodge.cz

J. B. Santini

Evidenční číslo: 22
Sídlo: Praha
Založení: 8. 11. 2008

www.jbsantini22.cz

Jan Kollár – uspaná lóže

Evidenční číslo: 6

Josef Dobrovský

Evidenční číslo: 5
Sídlo: Plzeň
Založení: 25. 6. 1922

www.josefdobrovsky.cz

Josef Gočár

Evidenční číslo: 26
Sídlo: Hradec Králové
Založení: 13. 6. 2014

lgocar.webnode.cz

La Sincérité

Evidenční číslo: 13
Sídlo: Praha
Založení: 1745

www.lasincerite.cz

Lafayettova na třech rovinách

Evidenční číslo: 27
Sídlo: Olomouc
Založení: 17. 6. 1933

lafayette.n3r.cz

Lasenic

Evidenční číslo: 25
Sídlo: Praha
Založení: 22. 6. 1991

Lux in tenebris

Evidenční číslo: 19
Sídlo: Ostrava
Založení: 27. 4. 1935

www.luxintenebris.cz

Most

Evidenční číslo: 3
Sídlo: Praha
Založení: 29. 11. 1925

www.lmost.cz

Nautilus

Evidenční číslo: 35
Sídlo: Praha
Založení: 28. 9. 2011

Petra Solaris

Evidenční číslo: 20
Sídlo: Praha
Založení: 3. 11. 2002

Pod kamennou růží

Evidenční číslo: 28
Sídlo: České Budějovice
Založení: 30. 4. 2016

www.podkamennouruzi.cz

Porta Bohemica

Evidenční číslo: 30
Sídlo: Ústí nad Labem
Založení: 10. 11. 2018

www.porta-bohemica.cz

Pravda a jednota u tří korunovaných sloupů

Evidenční číslo: 32
Sídlo: Praha
Založení: 1. 1. 1786

Pythagoras

Evidenční číslo: 34
Sídlo: Opava
Založení: 1785

www.lozepythagoras.cz

Quatuor Coronati

Evidenční číslo: 9
Sídlo: Praha
Založení: 1928

www.quatuorcoronati.cz

San Miguel Arcángel

Evidenční číslo: 33
Sídlo: Praha
Založení: 1. 10. 2022

Sibi et posteris

Evidenční číslo: 21
Sídlo: Praha
Založení: 6. 4. 1930

www.sibietposteris.cz

Templum Sapientiae

Evidenční číslo: 23
Sídlo: Brno
Založení: 6. 5. 2001

www.templumsapientiae.cz

True and United Friends

Evidenční číslo: 29
Sídlo: Brno
Založení: 6. 6. 1784

www.tauf.cz

U tří hvězd

Evidenční číslo: 4
Sídlo: Praha
Založení: 27. 4. 1985

u3h0.webnode.cz

U vycházejícího slunce

Evidenční číslo: 10
Sídlo: Brno
Založení: 13. 1. 1782

www.luvs.cz

Veliká Lóže České Republiky